vše je dovoleno – CČSH Třebíč

1. Samuelova 3, 2-10.19: další překlady
Elí měl v té době už tak slabý zrak, že neviděl. Jednou v noci spal na svém obvyklém místě. Boží lampa ještě nezhasla. Samuel spal v Hospodinově svatostánku, kde byla Boží truhla. Vtom na Samuele zavolal Hospodin.
„Tady jsem,“ odpověděl Samuel a rozběhl se za Elím. „Tady jsem,“ řekl mu. „Volal jsi mě.“
Elí však odvětil: „Nevolal jsem tě. Jdi zase spát.“ A tak si šel lehnout.
Vtom na něj Hospodin znovu zavolal: „Samueli!“ Vstal tedy a šel za Elím. „Tady jsem, volal jsi mě,“ řekl mu.
„Nevolal jsem tě, synu,“ odpověděl Elí. „Jdi zase spát.“
Samuel totiž ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.
Hospodin ale Samuele zavolal znovu, potřetí. Vstal tedy a šel za Elím. „Tady jsem, volal jsi mě,“ řekl mu.
Tehdy Elí pochopil, že chlapce volá Hospodin. Proto Samuelovi řekl: „Jdi spát, a když tě zavolá, řekni: ‚Mluv, Hospodine; tvůj služebník poslouchá.‘“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.
Vtom přišel Hospodin, stanul tam a zavolal tak jako předtím: „Samueli! Samueli!“
„Mluv,“ odpověděl Samuel, „tvůj služebník poslouchá.“
Samuel pak rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby jediné z jeho slov selhalo.

1. Korintským 6, 12-20: další překlady
„Všechno smím“ – budiž, ale ne všechno je prospěšné. Všechno smím, ale ničím z toho se nedám ovládnout. „Jídlo břichu a břicho jídlu – Bůh jednou zruší obojí.“ Budiž, tělo však nepatří smilstvu, ale Pánu a Pán tělu. Tentýž Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.
Copak nevíte, že vaše těla jsou Kristovými údy? Mohu snad vzít údy Kristovy a učinit je údy nevěstky? To nikdy! Copak nevíte, že kdo se spojuje s nevěstkou, je s ní jedno tělo? Vždyť Písmo říká: „Ti dva budou jedno tělo.“ Kdo se však spojuje s Pánem, je s ním jeden duch.
Utíkejte před smilstvem! Žádný jiný lidský hřích se netýká těla; kdo ale smilní, hřeší proti vlastnímu tělu. Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu.

Jan 1, 43-51: další překlady
Dalšího dne se Ježíš chtěl vydat do Galileje. Našel Filipa a řekl mu: „Pojď za mnou.“ (Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova.)
Filip našel Natanaela a řekl mu: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně a proroci – Ježíše, syna Josefova z Nazaretu!“
„Co dobrého může být z Nazaretu?“ opáčil Natanael.
„Pojď se podívat,“ řekl mu Filip.
Když Ježíš uviděl Natanaela, jak jde k němu, řekl o něm: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“
„Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael.
„Viděl jsem tě pod fíkovníkem,“ řekl mu Ježíš, „ještě než tě Filip zavolal.“
„Rabbi!“ zvolal Natanael, „Ty jsi Boží Syn, ty jsi král Izraele!“
Ježíš mu odpověděl: „Věříš proto, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, říkám vám: Uvidíte otevřené nebe a Boží anděly, jak vystupují a sestupují na Syna člověka.“

“Vše je dovoleno”, s tímto výrokem svatý Pavel operuje v momentu, kdy zamýšlí svoje adresáty přesvědčit o tom, že něco nemají dělat. Konkrétně se patrně v korintské obci rozmohla neřest využívání prostituce. Je vcelku pochopitelné, že takhle si život Kristova oddaného Pavel nepředstavoval a že chtěl udělat, co jen šlo, aby situaci pomohl napravit. Já v tom slyším něco jako: “Ano, všechno je vám dovoleno, jak jsem vám to říkal osobně, protože člověku, kterému vládne Kristus, nevládne žádný zákon, žádné omezení. A ačkoliv vás teď chci přesvědčit, že něco nemáte dělat, toto stále platí.” To, že křesťanu je vše dovoleno, se zdá být velmi fundamentální, velmi důležitá, nezrušitelná součást celého pojetí vztahu s Kristem. Až tak, že od toho Pavel neustoupí, ani když mu věrní běhají za prostitutkami.

Já si nejsem jist, zda dokážeme docenit význam tohoto principu. Když se podíváme na obraz, jaký obecně panuje o křesťanství, asi se dostaneme spíš na úplně opačný konec spektra: strašení peklem, přísný Bůh, který zakazuje speciálně to, co se nám nejvíc chce dělat a trestá věčným zavržením… Jak se to srovnává s Pavlovým tvrdošíjně zastávaným výrokem, že dovoleno je úplně všechno, není jediný zákaz? Co je to vlastně za náboženství, co je to za život, ve kterém můžete úplně cokoliv?

Předně to, že můžu cokoliv, se vztahuje na lidi, kteří uvěřili v Krista a dali svůj život jemu. Není to nějaký obchod, je to prostě přirozený následek. Když začnete žít čistou láskou a jediné a hlavní, o co vám v životě jde, je patřit Kristu, tak potom opravdu můžete úplně cokoliv. Nic z tohoto světa nemá větší autoritu, větší naléhavost, než vaše cesta za Kristem. Může vám být úplně ukradené, jaké jsou zákony, jaké jsou konvence, všechno podléhá tomu jedinému pravému cíli. A jestliže vás budou trestat, že porušujete pravidla, jen vás to přiblíží ke Kristu a je to zase správně, nejde šlápnout vedle. Jistě, může to vést k fanatismu a škodění sobě i svému okolí, ale proto se křesťanství 1) praktikuje ve skupině, aby jeden mohl druhého upozornit, že schází z cesty a 2) navazuje na Starý zákon, který jasně stanovuje, co se má a co se nemá dělat. Takže když někdo třeba začne krást nebo zabíjet, je vcelku jasné, že to z lásky ke Kristu bude jenom těžko, spíš v nejlepším případě z pomatení.

Velmi pozoruhodné je, že tuto kompetenci naprosté svobody a vyvázanosti ode všech zákazů uznává lidem, kteří se obrátili ke Kristu, ale kteří za sebou patrně neměli žádný tvrdý výcvik v sebedisciplíně. Ke kompetenci ke svobodě se dospívá dlouhou a pracnou cestou. Čínští a indičtí mniši často praktikují desítky let, než k tomu dospějí. Starozákonní zasvěcenci také tak. Když dáte absolutní svobodu někomu nezralému, je z toho katastrofa. Jak to Pavel mohl udělat, obzvlášť, když vidíme, že se pak někteří pídili za ženskými hampejznými?

No, jak se zdá, možná trochu špatně vyhodnotil situaci. Možná to obrácení ke Kristu nebylo u jeho konvertitů tak dokonalé, jak se nadál. Ale každopádně v tomto opravdové křesťanství vykazuje známky zázračnosti. Člověk, který trénuje disciplínu nějakou technikou, se zaměřuje na sebe. To nese plody, může po letech dosáhnout zralosti ke svobodě, ale kdo uvěří v Krista v pravém slova smyslu, obrací se ke Kristu, ne k sobě, a dává prostor Bohu, aby ho proměnil v okamžiku. Je to zázračná, rychlá cesta, cesta lásky.

Je důležité si uvědomit, že za doby svatého Pavla a ještě aspoň 200 let potom znamenalo být křesťanem ztrátu všech dosavadních životních jistot. Pronásledování v plném rozsahu sice začalo až později, než když psal Pavel, ale už tehdy se člověk prakticky zbavil všeho, nač se mohl spoléhat, a jeho život nejen duchovně, ale existenčně opravdu byl najednou v Božích rukou. Není divu, že takový akt měl hluboké účinky na duše uvěřivších. Slyšel jsem takový názor, že konstantinovský obrat, při němž se křesťanství náhle z pronásledovaného náboženství stalo náboženstvím oficiálním, byl největší katastrofou pro křesťanství. Najednou být křesťanem bylo výhodné, později povinné… Jak by se síla toho, kdy člověk uvěří v Krista, mohla zachovat?

Můžeme litovat, že jsme se nenarodili do doby blízké Ježíšovi, ale lepší službu sobě i Bohu uděláme, když místo toho svoji současnou situaci vezmeme jako hřivnu od Boha a vytěžíme z ní pro něho, co půjde. Nevěřím tomu, že by se po nás chtělo, abychom byli křesťani nižší kategorie. Ne, i pro nás má platit, že vše je dovoleno, a my máme být natolik jati láskou ke Kristu, abychom tím spíš dělali to, co prospívá. Svatý Augustin to vyjádřil moc hezky: “Miluj a dělej, co chceš.” Můžeme si vydechnout, nic není špatně, nic nám není zakázáno, nemusíme si z ničeho, opravdu z ničeho dělat výčitky ani těžkou hlavu. Ani z toho, že dost nemilujeme, protože láska se nevzbuzuje tím, že si ji člověk naordinuje a bude se do ní vmýšlet. Láska se vzbuzuje tak, že si začnu všímat. Miluju to, co poznávám, do čeho pronikám, v čem nalézám krásu. Není k ničemu si říkat: “Ach jo, jak mám Boha více milovat?” Stačí si všímat všeho, co v životě potkávám a co potkává mne, zastavovat se u toho, obdivovat, chválit, smát se. Láska přichází úplně sama, ta je tím nepřirozenějším ve vesmíru. Láska je Bůh a Bůh je Láska. Je ve všem a všechno je v ní. S každým nádechem, když si člověk uvědomí, že se může nadechnout a dopřát si čerstvý vzduch, je nám dán důvod k nekonečné vděčnosti a možnost chválit Pána. Tolik krásy je na světě a i v nitru nás samotných. Na to, abychom si skutečně mohli dovolit dělat úplně, co chceme, jak to říká svatý Pavel, není nic těžkého, není to dlouhá a úmorná cesta, pokud jsme ochotni jít cestou lásky. Stačí si všímat dobra, pravdy a krásy kolem sebe a soustředit se v životě na ně. My jsme ti, kteří se rozhodli pro Krista. Nám je dovoleno všechno. Tak milujme a chopme se toho.