Desatero – CČSH Třebíč

Exodus 20, 1-17: další překlady
Bůh promluvil všechna tato slova:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví.
Neměj žádné bohy kromě mne.
Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání.
Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu.
Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.
Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabíjej.
Necizolož.
Nekraď.
Nelži o svém bližním.
Nedychti po domě svého bližního. Nedychti po manželce svého bližního, po jeho otroku, jeho děvečce, jeho býku ani jeho oslu – vůbec po ničem, co je tvého bližního.“

1. Korintským 1, 18-25: další překlady
Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc. Je přece psáno:
„Zahubím moudrost moudrých,
zavrhnu rozum rozumných.“

Kde zůstal mudrc? Kde je učenec? Kde zůstal světový myslitel? Copak Bůh neobrátil moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázračná znamení, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé.

Jan 2, 13-22: další překlady
Blížily se židovské Velikonoce, a tak se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu nalezl prodavače volů, ovcí a holubic a směnárníky sedící za stoly. Tehdy si z provazů upletl bič a všechny z chrámu vyhnal i s ovcemi a voly. Směnárníkům rozházel peníze a zpřevracel stoly a prodavačům holubic řekl: „Odneste to odsud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jeho učedníci si tehdy vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě pohltí.“)
Židé mu na to řekli: „Jakým znamením se nám prokážeš, když děláš takové věci?“
„Zbořte tento chrám,“ odpověděl Ježíš, „a za tři dny ho postavím.“
„Ten chrám se stavěl čtyřicet šest let!“ řekli na to Židé. „A ty ho postavíš za tři dny?“ (On ale mluvil o chrámu svého těla. Když byl potom vzkříšen z mrtvých, jeho učedníci si vzpomněli, že to říkal, a uvěřili Písmu i Ježíšovu slovu.)

V jednoho Boha věřiti budeš.
Nevezmeš jména Božího nadarmo.
Pomni, abys den sváteční světil.
Cti otce svého a matku svou.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš křivého svědectví.
Nepožádáš manželky bližního svého,
aniž požádáš statku jeho.

Takové je tradiční podání desatera. Jak jsme ale četli, celý ten text je poněkud obsáhlejší. Navíc nejde jen o to, že zdrojový biblický text je obsáhlejší než tradiční katechetický seznam, ale taky jsou ve Starém zákoně ta místa dvě, kde je desatero vyjmenováno – to druhé je v Páté knize Mojžíšově, a od této verze z Druhé knihy Mojžíšovy se v některých detailech liší.

Myslím, že desatero je natolik stěžejní pilíř křesťanství, ale vlastně i židovství, že má smysl si ho rozebrat, poukázat na jeho skrytější zákoutí a shrnout si jeho poselství a význam.

Za prvé když se podíváme do hebrejského originálu, zjistíme, že to vlastně nejsou skutečná přikázání, protože skutečně je použit oznamovací způsob u všech z nich a přitom hebrejština kauzativ tedy něco jako rozkazovací způsob zná. Správně bychom tedy měli překládat nějak jako “nezabíjíš, necizoložíš, nekradeš, nevydáváš křívé svědectví, nedychtíš atd.”

Není ani zcela přímočaré, jak tuto biblickou pasáž rozdělit, kolik bodů tam vlastně je a jak jsou ohraničené. Tak například: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne.” Jsou to dvě přikázání nebo jedno? Pokud byste chtěli opáčit, že “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh” není žádné přikázání, pak narazíme na to, co jsem teď říkal, že totiž nic z toho nejsou gramaticky vzato příkazy. Nebo “Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim.” To jsou přece dvě rozdílné věci, nevytvářet něco a neklanět se tomu. A pokud ne, pak proč dychtění po manželce a dychtění po majetku je rozděleno do dvou, když to jasně je formulováno jako jeden výrok? A proč vlastně zákaz model vůbec chybí v tradičním desateru?

Problém rozdělení desatera do deseti bodů je asi jediná věc, kterou můžeme uspokojivě zodpovědět.

“Já jsem tvůj Bůh, nebudeš mít jiného Boha kromě mne” dává jako jedno přikázání smysl.
“Nebudeš dělat modly ani je dělat.” Toto přikázání z desatera vypadlo, protože ho lidi chápali tak, že mají ničit ikony a obrazy svatých a toho se církev nedokázala vzdát.
“Nezneužiješ Boží jméno.”
“Pamatuj na den odpočinku.”
“Cti svoje rodiče.”
“Nezabiješ.”
“Nezcizoložíš.”
“Nepokradeš.”
“Nebudeš křivě svědčit.”
“Nebudeš dychtit po tom, co patří někomu jinému.”

Takhle rozdělené desatero skutečně najdeme u protestantských i pravoslavných církví. Naopak Židé dávají zvlášť jako první přikázání “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh” a zákaz uctívání jiných bohů a tvorby model slučují do druhého přikázání. I to má smysl.

Rozdělení textu, ke kterému se v Bibli samotné odkazuje jako k deseti přikázáním, na deset bodů, je v podstatě banalita. Samozřejmě že nejde o to, aby těch přikázání bylo deset, ale aby je člověk ctil a dodržoval, i kdyby jich bylo jedenáct nebo devět. Ale zrovna v židovské symbolice hrají čísla velkou roli. Já kabalistickou symboliku neznám, ale vnímám desítku jako číslice jedna a nula stojící vedle sebe, čili člověka a Boha nebo Boha a člověka, protože pokud vnímáme člověka jako individuum, jedničku, pak Bůh je nula, tedy nic z tohoto světa a zároveň jedna děleno nekonečno. A pokud vnímáme Boha jako jedničku, pak člověk je skutečná nula. A v desítce se setkávají vedle sebe. Člověk může skrz deset přikázání být jedinec, který má za sebou Boha, nebo být nic a mít před sebou Boha, svoji jedničku.

Je tedy důležité, že onu sadu přikázání vnímáme jako desatero, a to, že se pak ona přikázání samotná do deseti šuplíků přímočaře nevcházejí, pak zračí to, co známe ze života: že model je jedna věc a realita jiná. Podobně jako když si čteme Ježíšův rodokmen podle Matouše: je tam vyjmenováno třikrát čtrnáct pokolení, což má důležitou symboliku, ale když si to srovnáte se zdrojovými texty, zjistíte, že těch generací čtrnáct nebylo. Jde tedy o to, vidět to, co je skutečné, živé, co obsahuje řád i chaos, jako naplnění dokonalé vzorové formy, ale nesnažit se to pak do té formy silou nacpat, protože se to tam prostě nevejde. Je to to samé, jako že člověk je obraz Boží. Ano, skutečně je, ale když pak od něho začnete očekávat, že bude jako Bůh opravdu vypadat a jednat, asi rychle vystřízlivíte.

Tolik tedy k číslu deset. Co ale s tím, že v hebrejštině není použit rozkazovací způsob, ale oznamovací v nedokonavém vidu? Docent Jiří Beneš, můj učitel Starého zákona, v tom vidí důležitou věc. Že totiž desatero není nějaká sada zákazů, co člověk nesmí, ale že to je vlastně popis toho, jak se člověk chová nebo spíš čeho se varuje, když skutečně má Hospodina za svého jediného Boha. Když uctívám Boha, který mě stvořil, a o kterém v Bibli čtu, jakou má vůli a co všechno udělal, tak prostě nezabíjím, to je jasné.

Další zajímavou věcí je, jak některá přikázání jsou květnatě okomentovaná, jako například “Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej.” versus strohé “Nepokradeš.” Mnozí biblisté se domnívají, že ranější verze sestávala ze strohých deseti bodů podobně, jak k tomu zase dospěla verze z církevní nauky, a že problematické body byly obohacovány o komentář. Dává to smysl, protože to, že se nemá vraždit a krást, je asi vcelku jasné, ale proč nemám přísahat na Boží jméno nebo co znamená v sobotu odpočívat, to zcela jasné není.

A tím, že i v samotné Bibli vidíme, jak se k některým přikázáním připojil komentář, který to přikázání vysvětluje, podpírá, dává nám to ujištění, že ho nemáme brát jako striktní neměnnou sadu, která by řešila sama o sobě všechno. Máme hledat Boží vůli, prosit o Ducha svatého, doplňovat si význam přikázání a neulpět na dané formulaci.

Tím se dostávám k asi nejdůležitějšímu bodu a to je význam jednotlivých přikázání a co vlastně z nich plyne pro naše jednání a náš postoj. Co přikázání skutečně přikazují a co zákazy skutečně zakazují?

Nemáme mít jiného Boha, než Hospodina, který nás vyvedl z egyptské země. Nám nezbývá, než to vyvedení z egyptské země brát symbolicky, že nás Bůh vysvobozuje z otroctví, protože jednak se těžko budeme ztotožňovat s židovským národem a jednak historicita této události je značně nejistá. Ale mít jen jednoho Boha a to Hospodina, který nás stvořil, je zásadnější věc, než může být patrné. Neustále podléháme iluzi toho, že náš život a, co s námi bude, závisí na nějakých vnějších faktorech: na politicích, na virech a bacilech, na rodině, na štěstí, a tak doufáme v ně a bojíme se jich, a tím zrazujeme Boha děláme si modly. A nejen vnější, ale i vnitřní: Můžeme se spoléhat na pozitivní myšlení, na svoje ctnosti a bezhříšnost, na dodržování náboženského života, na genetickou výbavu, vlastní schopnosti.

Co se model týče, na to jsme my křesťani experti: Bible, církev, slovo pana faráře… Opravdu se spolehnout na Boha živého a jeho ctít jako jedinou opravdovou autoritu, to je počin, přátelé. A to je první přikázání, bez něho to fakt nejde. Myslím, že kdyby náš osud skutečně závisel na dodržování desatera, tak hned u prvního přikázání by vyletělo prakticky celé lidstvo až na výjimky, kterých by bylo možná míň než samotných přikázání.

Díky Bohu si porušováním přikázání cestu ke spáse neznemožňujeme, naopak staví nás to velmi mile do latě, protože v momentě, kdy někdo chce moralizovat a přikázáními se ohání, už si z nich dělá modlu a odsuzuje sám sebe. Hospodin je Bůh žárlivý, tím je myšleno, že miluje horlivě, vřele, a když se od něho odvracíme, není mu to jedno. Nezatracuje, ale miluje.

Nezneužívat Boží jméno je podle mě snad jediné přikázání, které je pro širikou českou veřejnost více méně zastaralé, protože náš problém je spíš v tom, že Božímu jménu vůbec nedáváme autoritu, takže proč a k čemu bychom ho asi tak zneužívali? Ale pořád je dost lidí, kteří na základě Boží autority něco prohlašují nebo odsuzují. “Bůh říká, že homosexualita je hříšná.” “Bůh svěřil církvi apoštolskou autoritu.” A tak podobně, všechno jsou to podle mě zneužití Božího jména. Vzít si nějaký výrok z Bible nebo z rané tradice, vyložit si ho, jako by to doslova říkal Bůh, to je podle mě provinění proti třetímu přikázání.

Máme ctít den odpočinku. Podle Karla Makoně je důležité si uvědomit, že rozdělení Boží činnosti na šest dní plus jeden bez činnosti je symbol toho, že člověk má zahrnout do svojí činnosti prvek nečinnosti. Netlačit pořád aktivitou, ale taky v ní ustávat. Být aktivní a zase pasivní. Sami svojí silou nic nezmůžeme, a pokud zmůžeme, pak je to spíš ke škodě. Sedmý den odpočinku znamená, že máme nechat jednat Boha, máme odstoupit od díla a nechat si v klidu dojít, co k tomu On. Jeden den v týdnu je skvělá rutina, aby si to člověk fakt zvykl dělat, ale v některých případech stačí sekundy, a v jiných léta. Hlavní je, že člověk má do svého díla pouštět Boha a nevnímat sebe jako jediného ani jako hlavního ba ani jako opravdového činitele. Nicméně poměr šest ku jedné jasně stanovuje, že taky nemáme prolelkovat většinu svého času, neboť člověk je stvořen pro činnost.

A komentář k přikázání připomíná, že to nemáme pojímat ani tak, že my sice budeme odpočívat, ale někdo bude dělat za nás. Odstoupit od díla znamená se vším, co mám pod kontrolou.

Ctít svého otce a svoji matku je pro mnoho lidí jedno z nejtěžších přikázání k dodržování. Každý si od svých rodičů schytal svoji dávku traumat a křivd. Na psychoterapiích i na konstelacích se prakticky s každým řeší vztah k rodičům, protože odsud pocházejí prakticky všechny problémy, které v životě máme. Úcta k rodičům chce kolikrát to největší sebezapření a je pro spoustu lidí něco, co kategoricky odmítají byť jen připustit, protože jejich otec je “násilník”, “narcisista”, matka “manipulátor” atp. Skutečně ctít svoje rodiče ale znamená přijmout to, co jsem dostala od nich, všechny ty křivdy a zranění, ne od nich, ale od Boha, a jim děkovat za předání toho, co mi On dal, protože přesně tuhle situaci, přesně tohle dětství, přesně tyhle zkušenosti, jsem potřeboval, abych se mohl skutečně stát sám sebou. Každý člověk v každé situaci dělá to nejlepší, co v ten okamžik dokáže. A pokud tohle přiznáme svým rodičům, pak to dokážeme přiznat každému. Kdybych mohl všem lidem ve svém okolí doporučit, aby se soustředili na jedno přikázání, bylo by to právě tohle.

A taky vidíme, že úcta k rodičům niterně léčí, protože má za přirozený důsledek to, že je člověk dlouho živ.

Nezabiješ by se ve skutečnosti mělo překládat jako nezavraždíš. Zas tak moc si Bible neprotiřečí, aby v desateru bylo plošně zakázáno zabít a pak tam bylo přikázáno vyhladit tyhlety a ukamenovat támhlety. Legitimitu boje i trest smrti Starý zákon uznává. Já tedy nemám nic proti tomu, že se zákaz v tradici rozšířil na zabíjení vůbec, ale přesto považuju za důležité si ujasnit, co stojí v původním znění. Člověk si může položit otázku, kdy je tedy zabití v pořádku, a docházet třeba k tomu, že když tím zachráním víc životů, pak je to v pořádku, protože duch přikázání směřuje právě k ochraně života. Takhle to aspoň vyznělo, když desatero rozebíral na dogmatice spolužák, který byl velkým příznivcem střelných zbraní.

Mne osobně víc zaujal výkad S.N.Lazareva řkoucího, že podstatou tohoto přikázání je ochrana lásky. Pokud mám někoho zavraždit, musím nejdřív zabít lásku k němu v sobě. A to je ten skutečný hřích. Musím opatrovat lásku ke každému člověku ve svém srdci. Pak ani nebudu vraždit.

Tradiční “nesesmilníš” je správněji “nezcizoložíš”. Cizoložství se dá vcelku jasně technicky vymezit jako pohlavní styk osoby v manželství s osobou jinou, než s jakou je sezdán. U smilstva se velmi těžko dělá nějaká jasná hranice mezi tím, co se tam ještě počítá a co už ne. Sex je jedna z věcí v životě člověka, která se snad nejhůř kontroluje. A to jak ve smyslu sebekontroly tak ve smyslu prosazování poslušnosti u ostatních. Touha po spojení a po naplnění je tak nesmírná a tak všudypřítomná, že kdykoliv nastavíme nějaká pravidla, stejně se budou hromadně porušovat. A přitom bez pravidel a konvencí v oblasti sexu společnost rapidně upadá a rozpadá se. Některé nauky čerpající z východních tradic praví, že veškerá energie, kterou člověk má, je energie sexuální. Freud vcelku trefně označil touhu po sexu za primární motivaci všech ke všemu.

Pokud bychom chtěli jasně označit, co je v této oblasti hříchem a co ne, nemůžeme nikdy uspět. I tak jasná věc tak jasně za čarou, jako je souložit s někým jiným, než s manželem / manželkou, se před očima snad každého člověka stane věcí dobrou a krásnou, když třeba manžel je despota, tyran, žena si ho nevzala dobrovolně, a ona se čistou láskou zamiluje do muže, se kterým spolu chtějí strávit zbytek života. Krom toho byla sexualita náboženskými autoritami v lidském prožívání tolik pošpiněna pocitem viny, že je to určitě větší hřích než se svobodně a spontánně sexuálně setkávat s dalšími lidmi.

Ovšem jakkoliv je obtížné stanovit, co je provinění proti sedmému přikázání a co ne, v mnoha případech to jasné je. Pokud někdo využívá sexu nebo něčí touhy k tomu, aby získal nějaké výhody nebo majetek a podobně, zneužívá něco svatého a není se o čem bavit. Stejnětak do druhé strany, když někdo vyvíjí nátlak, silou, autoritou nebo jakoukoliv převahou, aby se sexuálně přiblížil k protějšku, proviňuje se proti sedmému přikázání.

Celkově si myslím, že dobrým programem spíš než si stanovovat pravidla, je se poznávat. Uzdravovat se. Neznám člověka, o kterém bych mohl říci, že není sexuálně traumatizován. Myslím si, že když napřeme svoji energii víc do toho, přijmout se takoví, jací jsme, a budeme jednat z lásky k sobě a z lásky k druhému, a odvážně budeme sobě i druhým říkat pravdu, že uděláme líp, než když si budeme říkat “já jsem s ní nespal, já jsem bez viny” nebo “oni se spolu vyspali, co to provedli?”

K přikázání “nepokradeš” mohu říci snad jen to, že když člověk pochopí, že nic není jeho, a o všechno se stará pro Boha, přijde mu krást absurdní. Jakože kradu pro Boha? A komu jsem to asi tak ukradl? Celý pojem majetku je tak trochu přitažený za vlasy, ale je zároveň trénovací plochou pro hospodaření se svěřenými hřivnami. Kdo krade, přivlastňuje si. A jak má potom odstupovat od hlubšího vlastnění jako od vlastnění svého těla, svých vztahů atd.? Nic nemít a o všechno se starat Bohu, to je recept nad recepty.

Snad se nebudete zlobit, že křivé svědectví neokomentuju a přeskočím rovnou k dychtění / závisti. Poslední přikázání stejně jako první upravuje nikoliv jednání, ale vnitřní postoj. Poslušnost Bohu se projevuje v činech, ale začíná a končí v lidském nitru. Nelze být dobrý a konat zlo. Do nitra si vidíme jen sami a Bůh – bližní podle toho, jak je do sebe pustíme. Ale o čistotu nitra jde a prvním a posledním přikázáním to desatero jasně ukazuje. Je jasné, že vyčerpávající seznam hříchů nejde dát. A i pokud by to šlo, tak desatero to určitě není. Kde je “nezmlátíš bližního svého”? “Nepodvedeš”? “Nebudeš manipulovat”? “Nebudeš vydírat”? “Nebudeš ponižovat”? “Neznásilníš”?

Hospodin člověku přikazuje být čistý a dobrý. Protože jedině pak je to skutečně on. My se nevyhnutelně odcizujeme Bohu, hřešíme, porušujeme desatero a všechny Boží příkazy, protože jsme nevědomí a podléháme iluzi toho, že tento svět je jediná nebo hlavní realita. Nevíme, co činíme. Přikázání jsou tady na to, aby nás vracela zpátky a usnadňovala nám opětovné napojení na naši pravou podstatu. Protože Bůh nás miluje a chce nás šťastné, svobodné a vědomé. Myslíte, že prodavači v chrámu, které Ježíš vymrskal ven, se prohřešili proti desateru? Jak se to vezme, že? Prostě desatero je tu podle mě na to, když si člověk ospravedlňuje nějakou zhůvěřilost, aby měl jasný ukazatel, že tady (když třeba zabil) je 100% odchýlený z pravé cesty. Ale jako životní program si radši vezmu přikázání lásky než deset zákazů. I za ty zákazy jako za skvělá vodítka jsem ale nesmírně vděčný.