- Deuteronomium 30, 5-18
- další překlady
Hospodin, tvůj Bůh, tě přivede do země, kterou získali tví otcové, a znovu ji získáš. Způsobí, aby se ti vedlo šťastně, a rozmnoží tě více než tvé otce. Hospodin obřeže tvé srdce a srdce tvého semene, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým srdcem a celou duší, a nalezneš život. Hospodin, tvůj Bůh, pak všechny tyto kletby uvede na tvé nepřátele, kteří tě nenáviděli a kteří tě pronásledovali. Ty pak budeš znovu poslouchat Hospodina a dodržovat všechna jeho přikázání, která ti dnes udílím. Hospodin, tvůj Bůh, ti proto vrchovatě požehná ve všem tvém počínání, v plodu tvého lůna, v plodu tvého dobytka i v plodech tvé půdy. Hospodin se bude znovu těšit z tvého blahobytu, jako se těšil z blahobytu tvých otců, když budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a dodržovat jeho přikázání a pravidla zapsaná v této knize Zákona a když se obrátíš k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší.
Přikázání, které ti dnes vydávám, není nad tvé síly, není ti nijak vzdálené! Není na nebi, abys říkal: „Kdo z nás vystoupí na nebe, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ Není za mořem, abys říkal: „Kdo z nás se vydá za moře, aby nám je odtud přinesl a oznámil nám je, abychom je mohli plnit?“ Naopak, to slovo je ti velmi blízké – je ve tvých ústech a ve tvém srdci. Jen je plň!
Pohleď, co ti dnes předkládám: Život a blahobyt, nebo smrt a neštěstí.
Proto ti dnes přikazuji: Miluj Hospodina, svého Boha, kráčej po jeho cestách a zachovávej jeho přikázání, pravidla a zákony. Pak budeš žít a růst a Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.
Pokud se však v srdci odvrátíš a nebudeš poslušný, ale necháš se strhnout, aby ses klaněl cizím bohům a sloužil jim, pak vám dnes oznamuji, že zcela vyhynete; v zemi za Jordánem, kterou jdete obsadit, dlouho nezůstanete.
- Izajáš 45, 5-8
- další překlady
Já jsem Hospodin a žádný jiný není,
kromě mě není žádný Bůh.
I když mě neznáš, já tě vyzbrojím,
aby od východu k západu všichni poznali,
že kromě mě není ani jediný;
já jsem Hospodin a žádný jiný není!
Já formuji světlo a tvořím tmu,
působím pokoj a tvořím pohromu.
Já Hospodin to všechno působím.
Nebesa, sešlete shůry rosu,
ať spravedlnost prší z oblaků!
Otevři se, země, ať spása vyraší,
spravedlnost ať vzklíčí spolu s ní!
Já Hospodin jsem to vytvořil.
- Lukáš 21, 25-36
- další překlady
„Na slunci, měsíci a hvězdách se ukážou znamení. Na zemi bude úzkost mezi národy, bezradnými před zuřícím mořským příbojem. Lidé budou zmírat strachy v předtuše toho, co má přijít na svět, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat. Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velikou slávou. Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!“
Tehdy jim řekl podobenství: „Podívejte se na fíkovník a ostatní stromy. Když vidíte, jak pučí, sami víte, že se blíží léto. Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že se blíží Boží království! Amen, říkám vám, že to pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapil jako past, neboť zastihne všechny, kdo žijí na zemi. Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“
Máme tady nový rok! Pěkně vinšuju do roku 2022, hlavně to zdravíčko. A jaký máme na ten nový církevní rok program? Ejhle, Hospodin přijde! Náš roční program je přivítat Krista. Teď o adventu mu máme připravit cestu. No ale pro tak vzácného hosta je tu docela nepořádek. Asi o to budeme muset bojovat, aby k nám přišel.
Ve čtení z Lukášova evangelia dostáváme před příchodem Spasitele silný obraz ultimátního vzedmutí zla. Je to obraz něčeho naprosto výjimečného, ne něco, co bychom běžně zažívali, s čím bychom měli zkušenost. Vlny zla a spásný Boží zásah, to zakoušet můžeme. Zmenšené podobizničky obrazu, který nám Lukáš předkládá. Tady se ale mluví o poslední bitvě, o takovém zlu, které zachvátí celý vesmír — Slunce, Měsíc i hvězdy to budou zrcadlit. Bude to jako řev valícího se moře, které vyděsí celé národy. Lidé budou zmírat strachem. Zkrátka vehemence toho ohrožení je tady absolutní a únik nulový. Všechno, co zažíváme, jakékoliv ohrožení, jakékoliv zlo, je nutně menší, vlastně nicotné oproti tomu, co se zde popisuje.
Vln ohrožení a zla máme v historii neurekom. Pořád něco. I teď něco. Začíná nám prosinec. A druhého prosince 1805 se odehrála Bitva u Slavkova. To je 216 let. To možná ani nestojí za zmínku, ne? 216… kdyby to bylo aspoň kulaté číslo… No, není. Ale je to hezké hranaté číslo. 216 je 6³, takže kdybyste vzali třeba kamínek za každý uplynulý rok, tak z nich poskládáte kostičku, která má na každé hraně šest kamínků. Tak takové hranaté výročí za zmínku stojí, ne? A když si představíte něčeho dvě stě šestnáct, tak je to hodně, to se ani nedá pořádně vcelku nahlédnout. Ale když stavíme kostku, čili jdeme stejnou měrou do šířky, hloubky i do výšky, takže dbáme na to, za prvé abychom viděli věci různé, zkrátka šíři problematiky, za druhé abychom pronikali do podstaty a tajemství, zkrátka do hloubky, a za třetí abychom viděli, že vše je od Boha, takže se obraceli do výšin, pak vidíme problém “v kostce”, najednou to má do každé strany jenom šest prvků, to už uchopíme.
No, zpátky od hranatého čísla k výročí. Napoleon v Bitvě u Slavkova zazářil jako geniální vojevůdce, porazil rusko-rakouskou koalici, způsobil protistraně skoro trojnásobné ztráty, ukořistil téměř všechna děla a sklidil další ze série ohromujících válečných úspěchů. Napoleon dobyl většinu Evropy a přepsal všechny učebnice vojenství. Cituji Wikipedii: “Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Alexandr Suvorov dohromady, a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník, jenž se stal vzorem pro další evropské země a francouzské právo na něj dodnes navazuje.” Byl tak úspěšný, že to nemělo obdoby. Byl tak milovaný, že když se vrátil z internace na ostrově Elba, aby opět převzal moc nad Francií, které už před tím způsobil obrovské ztráty na životech válčením, prakticky všichni se k němu nadšeně sami přidali, zradivše svoje dosavadní nadřízené. Válka, kterou vedl, měla na svědomí přes tři miliony lidí. Trvala dvanáct let, a i před tím se válčilo. Byl to největší válečný konflikt v Evropě až do první světové války.
Kdo by se tak nesmírnými úspěchy, tak obrovským vlivem, nenechal zaslepit a ovládnout? No, nicméně nakonec byl poražen a do smrti vězněn a osobní vliv zcela ztratil. Vzešel, zesílil, odehrál svoji roli a zase odešel. Nechal toho po sobě jistě mnoho dobrého, ale utrpení, které to způsobilo konkrétním lidem, muselo být naprosto monstrózní. Těch lidí, co zakusili umírání s rozsekanými a prostřílenými těly. Těch žen, milujících svoje muže, co o ně prostě přišly. Zní to tak neosobně, tak vzdáleně. Ale zkuste se do toho vžít. Všichni milujeme, to nás dělá lidmi. A ten, koho milujete, a kým jste se rozhodli strávit zbytek života, ke komu se vracíte domů, jehož tělesná vůně vám podlamuje kolena, musí jít do války, protože pan Napoleon se rozhodl dobýt Evropu, a už se nevrátí. Jestli padlo přes tři miliony vojáků, kdyby třeba jenom deset procent z nich mělo opravdu hluboce milující ženu, tak se kvůli němu tohle stalo tři sta tisíckrát.
Hajzl jeden.
Jistěže změny, které prosadil, byly žádoucí a nutné, doba k nim prostě dozrála. Ale jít a zabíjet, prosazovat svoje cíle násilím, je zlé. Nesmíme to dovolit, když je v našich silách tomu zamezit. Zlo, které Napoleon napáchal, patří do kategorie těch, které se proti našemu obrazu z Evangelia nemohou rovnat. Bylo omezené místně i časově. A můžeme v něm dokonce vidět pozitivní stránku. Ale pro spoustu lidí v tom bylo ohrožení absolutní, únik nemožný, prostě mnozí si tu hrůzu, o níž Lukáš mluví, zažili.
Je ještě jedno významné výročí, tentokrát superkulaté, ale ne na den přesné. A sice 500 let od pádu Aztécké říše rukou Hernána Cortése. Jestli Napoleon se svými válkami stál svět něco mezi třemi a čtyřmi miliony životů, tak kolonizace Ameriky, ve které Cortés hrál klíčovou úlohu, zabila kolem 20 milionů. Zemřelo devět desetin celé jihoamerické populace. Nebylo to jenom zabíjením a nelidským zotročováním, ačkoliv Španělé měli z Indiánů hračky na rozsekávání, bylo to i nemocemi. Ale ty tam zavlekli zase Evropani, takže to bylo jejich vlivem. Byla to první novověká genocida.
A pokud můžeme říct, že Napoleon přišel a zase odešel a zanechal za sebou jistou nezvratnou stopu, pak o Evropanech v Americe můžeme říct, že přišli a už neodešli a z původní Ameriky toho moc nezbylo. A jestli nám srdce ustrnulo nad utrpením vojáků v napoleonských válkách a jejich žen a matek, pak z toho, co se dělo indiánům a indiánkám, by nám muselo bolestí puknout.
V Izaiášovi se dočteme, že od Hospodina pochází dobré i zlé. Prakticky celá deuteronomistická část Starého zákona nás ujišťuje, že veškeré utrpení je Boží zásah určený k tomu, aby se člověk obrátil k Bohu. Zkušenosti po exilu donutily Židy, aby toto schéma zpochybnili, revidovali a zdokonalili. Kdo to bere mechanisticky — tak, že když někdo trpí, tak si za to může svojí hříšností, ten je na krutém omylu. Domnívat se, že všichni Indiáni byli natolik hříšní a zkažení, že si zasloužili vyhladit tím nejkrutějším myslitelným způsobem, to je myšlenka natolik lákavá, že kdejakého Evropana jistě zachvátila a přesvědčila o jeho nadřazenosti a vyvolenosti, ale je tak zrůdná, že se snad vyrovná zrůdností samotnému činu, který se snaží ospravedlnit.
Ježíš jasně říká: “Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází.” Můžete říct: “Co je vlastně pohoršení? Vztahují se sem tato slova?” No tak když vám někdo vyvraždí celou rodinu a všechny známé a vás nechá do smrti vyčerpáním dolovat zlato z vaší rodné země a to zlato si pak odnese, myslíte, že to váš život udělá lepší nebo horší? Tak já myslím, že se to sem vztahuje. Pohoršení musejí přicházet. Je to součást světa, zlo sem patří. Utrpení sem patří. Musí být. Ale běda tomu, kdo ho působí. Nedělejme to. Nenechme to nikoho dělat, když tomu můžeme zabránit.
Proti zlu se musíme postavit. Ono má svoji moc. V Bibli od Páté Mojžíšovy až po knihy Královské je to vysvětleno moc hezky. Prostě dokud je zlo potřebné, tak se může realizovat. Ale zastaví ho ten, kdo k tomu od Boha dostane požehnání. Tu bitvu pak musí vybojovat sám s nasazením vlastních sil a života. Když bojuje s Boží pomocí, pak nad zlem zvítězí. Ale to neznamená, že si může hodit cigárko a nohy navrch. Musí bojovat ze všech svých lidských sil.
No dobře, ale když někdo bojuje ze všech sil za dobrou věc, bojuje proti zlu, jak ví, že je skutečně na straně dobra? Když bojuju, tak přece způsobuju bolest a utrpení. Nejsem pak sám tím, proti čemu vlastně chci bojovat? Myslíte si, že ti, kdo páchají zlo, sebe vnímají jako pachatele zla? Napoleon sám sebe viděl jako mírotvorce. “Když se kácí les, lítají třísky, prostě je dobudu, sjednotím a bude mír.” Navíc dělal úžasné chytré společenské reformy, o kterých jistě dobře věděl, že jsou prospěšné. Podle mě si o sobě myslel, že dělá fakt to nejlepší, co mohl, a navíc s Božím požehnáním. No ano, tu moc dostal od Boha, ale to neznamená, že to nebylo zlé. A Španělé si taky jistě dokázali dobře racionalizovat svoje řádění. “Prostě ti divoši nejsou lidi, nejde to vzdělat, jsou tak primitivní, jenom zemi pomůžeme, když ji od nich vyčistíme. Přineseme sem civilizaci a pravou křesťanskou víru. Jsme vlastně nástrojem Božím.” Nebo dneska: “Donutíme lidi k očkování, je to pro jejich dobro.”
A kde je ta hranice? Když vidíme zlo a mlčíme k tomu, proviňujeme se. A když proti němu bojujeme, jak víme, kdy už je to skutečně boj za dobrou věc a kdy jsme jenom v pasti svého mylného přesvědčení?
Víte, paralela se dá najít u dětí. Které děti páchají zlo a které ne? Je to hrozně jednoduché — dítě ubližuje, když samo má v sobě bolest, kterou nedokáže zpracovat. Kdo je traumatizován, ten dál působí traumata. Kdo je zdravý, šíří zdraví. Proto abychom mohli s klidným svědomím bojovat za dobrou věc, bojovat jako pomocníci Boží — a hlavně naprostou většinu času vůbec nebojovat, radovat se ze života, a bojovat jen když zrovna jsme vyvoleni k tomu, abychom se postavili zlu — musíme být zdraví. Vnitřně, celkově zdraví lidé. Tělesně i duševně i duchovně. Jestliže žijeme ve strachu, sklíčenosti, naštvání, odporu, jsme nemocní lidé. Jsme traumatizovaní a pokřivení a za cokoliv budeme bojovat, budeme jen šířit svoji pokroucenost a temnotu. Jestliže hned po probuzení, když ještě doznívá podvědomí nezakryté povídavou myslí, zažíváme pocit lásky, lehkosti a radosti, je to dobrá indicie toho, že jsme zdraví. Pak zlo rozpoznáváme jako zlo svým způsobem z povzdálí a i když naplno cítíme bolest, kterou zlo způsobuje, neotřásá to naším vnitřním klidem a radostí, a pak můžeme rozpoznat, kde je naše místo, a dostaneme sílu udělat, co máme, a můžeme nechat Boha, aby nás v boji vedl.
Jak bojuje zdravý člověk? Především nebojuje, když nemusí. Je uvolněný a tím pádem neklade křečí překážku k tomu, aby poznal, co je v dané situaci vhodné. Naprostou většinu situací vyřeší úsměvem, humorem, laskavostí, slovem. A když vycítí, že je vhodné zakročit silou, udělá to efektivně, s cílem co nejrychleji obnovit pokoj. Naopak když je někdo ve strachu a v křeči, je celou dobu v pocitu ohrožení, a startuje při sebemenším náznaku konfliktní situace, nebo se naopak bojí a krčí hlavu a nechává se vláčet a týrat. Být zdraví a silní, to potřebujeme, jak v boji za dobrou věc, tak pro život samotný.
Dát se do pořádku, uzdravit se, je naprosto zásadní, ale nestačí to. Myslet si, že Španělé v Americe byli už napřed všichni nemocní, traumatizovaní pokroucení lidé, je samozřejmě blbost. Ani Napoleon sám nemusel být. Ale zase se vraťme ke Starému zákonu. V deuteronomistických knihách se neustále opakuje to samé schéma: Bůh Izraeli požehná, Izrael se rozmůže, zalíbí se mu v tom, odkloní se od Boha, přivolá na sebe Boží trest, kaje se, obrátí se k Bohu, Bůh Izraeli odpouští a požehná mu a začíná to nanovo. Takže když jsme zdraví a silní, jsme přesně ve fázi, kdy se můžeme zhlédnout v tom, jak jsme na tom skvěle, a můžeme mít ze sebe skvělý pocit, probouzet se s radostí, spoléhat se na to, co máme, ztratit pokoru a začít páchat ty nejhorší svinstva, co se dají vymyslet.
Je to přirozený cyklus lidského vývoje. Nemá smysl se tím trápit, že to tak chodí. Ale nemusíme jít širokou cestou tohohle pomalého cyklického pohybu rozmachu a utrpení a rozmachu a utrpení. Můžeme jít úzkou cestou a dát si za cíl hledání Království Božího, a vždycky mít na paměti a na vrcholu žebříčku priorit lásku k Bohu nade vše a lásku k bližnímu jako k sobě samému. A tak ty cykly zkrátit — nenechat se strhnout tím, že teď jsem na tom dobře, jsem zdráv a plný síly, a začít pro sebe hrabat, co to jde, dělat, jako by něco bylo moje, třeba přírodní zdroje, technika, ale hned všechno s radostí věnovat Bohu, a tak na sebe utrpení zbytečně nepřivolat. A když přichází utrpení, s pokorou ho přijmout a důvěřovat Bohu, že je tu pro nás na to, aby připravilo příchod Kristův. To je taky hlavní poselství našeho evangelního čtení! I to úplně největší utrpení, co vůbec může být, je tu na to, aby nás očistilo a připravilo na Kristův příchod. Ničeho se nebojme, vždyť Ježíš vynadal svým učedníkům, že se báli, když jim vichřice potápěla loď, řka: “Copak nevíte, že jsem s vámi, vy malověrní?”
Nebojme se. Všechno nás vede do království Božího, a když následujeme Pána Ježíše, tak tam i dojdeme, a na tom jediném záleží. Je zcela vedlejší, jestli někdo chytí covid nebo jestli nás budou nutit očkovat. Záleží jenom, jedině na tom, jestli dojdeme do Království Božího nebo ne. To je to jediné. Všechno ostatní je proti tomu naprosto nicotné. A všechno se děje tak, aby nám to k tomu pomoho. Tohle přece naše evangelní čtení říká: I když je situace tak hrozná, že i ze Slunce a z Měsíce a z hvězd jde ohrožení, budeme bezradní před řevem valícího se moře, budeme zmírat strachem, i to je tu jenom na to, aby se nám zjevil Kristus. Tak čeho bychom se měli bát?
Zlo ve světě přichází a odchází. Může si vzít v podstatě cokoliv, i životy. A jak se k tomu postavíme, jestli se necháme přemoci, zastrašit, jestli se budeme starat o to, abychom neztratili to, na co jsme si zvykli, propásli jsme šanci dát se do Božích služeb a zradili jsme Království Boží. A přijde Boží trest, abychom se k němu zase vrátili. Naopak když s odvahou a pokorou vyrazíme do boje za to, v čem poznáváme dobro, pravdu a krásu, už jsme vyhráli.
Teď jsme tlačeni do toho, abychom byli jeden proti druhému. Já vidím zlo v tom, že se vynucuje očkování, provádí se hnusný násilný experiment na nás všech. Jiní zase vidí zlo v tom, že tolik lidí se očkovat nechce, a tím brání nastolení stádové imunity a kvůli nim umírají lidé. A tak jsme jedni proti druhým. Každý v tomto vidíme někde dobro a někde zlo. A já vás vyzývám, abyste za dobro, které poznáváte, bojovali. Chci snad občanskou válku? Chci snad, aby krom covidu zase umírali lidi jako za Napoleona? Pokud i po mých předchozích slovech to tak vypadá, mrzí mě to. Nejvyšší přikázání je vždycky správnou směrovkou: Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe. Svět je Boží dílo, já jsem Boží dílo, ty jsi Boží dílo. Celá tahle situace je v hluboké podstatě v naprostém pořádku. Ať to dopadne, jak chce, je to v naprostém pořádku. Já mám domov u Boha, ne tady na světě. Tak i ty, i ty i ty i ty. Každý z nás tuhle hru přesahuje. Můžeme tady zastávat různé strany a s upřímnou vervou hájit svoje subjektivní dobro jeden proti druhému. Ale postavit se Bohu — odmítat, že by věci mohly být, jak jsou — odmítat, že by lidi mohli umírat na covid, odmítat, že by nás někdo mohl násilím naočkovat, to je špatně. Klid lidi, klid. Nic se nemůže stát, co by nám nepomohlo do království Božího. Můžeme se prát za to, čemu věříme, ale přijměme, že to může dopadnout úplně jakkoliv — podívejte se na Indiány, jak to s nima dopadlo. Může to dopadnout fakt blbě, pořád klid.
Jak se k tomu postavíme, je na nás. Jak to dopadne, je v rukou Božích, tam je to správně a dopadne to správně. Když budeme apriori v křeči a strachu a nenávisti, tak to jenom zhoršíme. Můžeme do boje povolat svoje nízké síly: hrubost, fanatismus, násilí, nebo ty vysoké: vtip, inteligenci, upřímnost.
Když jsme sevření strachem a hledáním viníků, můžeme se lehko nechat vtáhnout do manipulativního jednání. “Musíme zavést povinné očkování. Není jiná možnost.” Tohle je rétorika člověka, který si racionalizuje něco, co ví, že je špatně. Takhle mluví lidi, poté, co zmlátí dítě. “On mě k tomu donutil, já jsem neměl jinou možnost.”
Ať se to tu sehraje jakkoliv a ať vyhraje ten nebo ten, pořád jsme všichni bratři a máme *povinnost* jeden k druhému chovat lásku. A ta povinnost je nádherná, a plnit ji můžeme jedině ve svobodě a lehkosti. Ne, my ji nemůžeme plnit, my ji můžeme jenom připustit. K tomu vás zvu, chovejme k sobě lásku.
Facebook