Tak máme poslední adventní neděli. V pátek už jsou Vánoce. Už je to skoro tady. Kristovo narození. Není to jenom výročí, není to jenom připomínka. Je to skutečnost. Boží skutečnost. Boha nelze popsat. Jestliže říkáme, že se rodí Kristus, a Kristus je Bůh, mluvíme o něčem, co se děje s Bohem. Je to v podstatě protimluv, protože Bůh je věčný, nijak nepodléhá času, nic se s ním nemůže dít. Naopak, čas pochází od Boha. A přece se Kristus narodil a dokonce jeho narození znova očekáváme za necelý týden.
Bůh skutečně času nepodléhá. To mi připomíná řecký pantheon. Staří Řekové mají ve své mytologii spoustu bohů a bohyň. A vládne jim Zeus. A kdo je Diovým otcem? Kronos. Čas. Řečtí bohové času podléhají, proto jsou kategoricky něčím zcela jiným než Hospodin, Kristus a Duch svatý, kteří jsou jeden a týž věčný Bůh. Bůh sám sebe představuje jako ten, který jest. Bytí je Boží vlastnost. Proto my tím, že jsme, jsme obrazy Božími. Jenomže teď jsme a zítra nebudeme. My času podléháme. Rodíme se a zase umíráme. Náš život je jako zrnko písku v poušti. A nebo ne? Jestli jste viděli Shreka, on tam vysvětluje oslíkovi, že ogři jsou jako cibule. Oslík se ptá jestli to jako znamená, že smrdí, a Shrek říká “ne, mají vrstvy.” Tak je to i s námi, i my máme vrstvy. To je nabíledni. Když se podíváte na malé dítě nebo někdy i na velmi starého člověka, vidíte původnější vrstvu, bez toho, že by ten člověk hrál nějakou roli. My role hrajeme. Není to špatně, ale je špatně se na tu roli redukovat. Když se třeba opijeme nebo máme po nějakém otřesném zážitku, vrchní vrstva se prolomí a vykoukne ta spodnější. Těch vrstev je hodně. A úplně vespod je božská jiskra v nás. To jsme my v pravé svojí podstatě. A aby ti, kdo se k této svojí – naší společné – podstatě dostali, nás o ní mohli nějak informovat a pomoct nám ji taky odhalit, používají prostředky, které jazyk skýtá. V nich je pak hluboká pravda. Například o Kristově zrození.
Kristus se narodil Panně Marii. Biblisté na šťouralové vám řeknou, že to narození z panny je historický omyl plynoucí z překladu. Hebrejský originál Starého zákona, kde prorok Izaiáš praví, že panna porodí syna, používá slovo “alma”, mladá dívka, takže mladá dívka porodí syna. A do řečtiny se toto slovo pro mladou dívku “alma” přeložilo jako “parthenos”, což znamená doslova nebo přeneseně panna. Kdo chce, použije tohle jako argument, že Marie samozřejmě počala úplně normálně a pověst o neposkvrněném početí přišla až jako pokus naroubovat Krista na špatně přeložené Izaiášovo proroctví. Pro mě za mě, proč ne? Jestli to někomu dá klid do duše, ať to tak interpretuje. Pro mě to je přesně naopak. To, že se Bůh zrodí v lidském těle, a že rozhodně nepochází z něčího semene, ale z Ducha svatého, to je zkušenost. Opakovaná, hluboká, jistojistá. Je to skutečnost. A to, že o tom svědčí geniální, nepředvídatelná interakce hebrejštiny s řečtinou je aspoň pro mě znamení toho, že to je tuplem pravda, a navíc že má Hospodin smysl pro humor, přímo boží smysl pro humor. Něco podobného se děje s hebrejským pascha a řeckým paschó, ale o tom až na Velikonoce.
A kdy se to stalo nebo děje… no, jedná se o Boha, a ten není časem omezen. Děje se to neustále, věčně, že se z čisté panny rodí Kristus. Ale zároveň když se zrodí, je to jednou pro vždy. Proto abychom Kristovo zrození dosvědčili v rámci možností, které nám řeč tohoto světa poskytuje, musíme to vnímat na všech časových rovinách, na každé zvlášť a přitom si být vědomi, že to je jedna a tatáž skutečnost. Kristus se rodí věčně. Co svět světem stojí, rodí se Kristus. Zároveň se ale narodil jednou provždy celému lidstvu jako Ježíš Nazaretský, skutečné panně Marii, která muže do té doby nepoznala. Zároveň se rodí nám všem každé Vánoce, v souladu se Sluncem, obrazem Krista, které po třech dnech v nejnižším bodě své dráhy se nám znova vrátí. Nové, znovuzrození sluníčko. A zároveň se zrodí v každé lidské duši, čisté to panně, z moci Ducha svatého, když k tomu tato duše svolí jako to udělala panna Maria.
Takže vás zvu k tomu, abychom se spolu strašně na ty Vánoce těšili. Už už to bude! Narodí se nám Kristus, narodí se nám Bůh, který nás zahrnuje vším dobrým, který nás drží při životě a který nás chce dovést do věčného života. Náš milovaný Bůh se z hloubi našeho nitra zrodí a dá se nám do náruče jako maličké bezbranné miminko. Dívá se nám láskyplně do očí a je úplně v naší moci, jestli se o něho postaráme nebo necháme Herodesa, aby ho ze žárlivosti zabil.
Teď vrcholí naše těhotenství. Už možná máme poslíčky. Všimněte si taky toho, jak mluvila Marie s Annou. Jak když Marie těhotná s Duchem svatým přišla k Anně, svojí příbuzné, taky těhotné, a promluvily spolu, jak jim to rozmnožovalo radost. V Anně radostí poskočilo její děťátko. A Marie spontánně začala z duše velebit Boha. Na tom Mariině chvalozpěvu je zajímavé, že v podstatě shrnuje některé starozákonní výpovědi o Bohu. Prostě člověk v radosti ze sdílení toho, že v sobě cítí rostoucího Boha, začne spontánně svoji radost projevovat, a ono se ukáže, že to samé psali a říkali moudří lidé před námi a že naše slova kopírují svaté texty.
Být s někým, kdo je nám blízký, a kdo prožívá něco podobného, to je dobré. Advent vrcholí, jsme v devátém měsíci těhotenství. Je čas se hodit do klidu, vyhledat ty, kteří jsou dám z duše blízcí a sdílet radost z blížícího se narození. Zacvičit si jógu na zpevnění a uvolnění pánevního dna pro hladký porod, to ani nemusíme brát obrazně. Ono to tělesné pánevní dno, když bude zdravé, tak nám pomůže i v tom duchovním porodu. A být na sebe hodní. Teď to chce fakt klid. Termíny do konce roku jsou a budou i příští rok, s pomocí Boží se to zvládne, my teďka máme před porodem, takže sorry, spěch nám náš nebeský doktor zakázal.
Facebook