- Izajáš 62, 1-5
- další překlady
Kvůli Sionu nezůstanu mlčet,
kvůli Jeruzalému neutiším se,
dokud jeho spravedlnost nevzejde jak rozbřesk
a jeho spása nevzplane jako pochodeň.
Národy spatří tvoji spravedlnost
i všichni králové slávu tvou
a tehdy dostaneš nové jméno,
jež ti Hospodinova ústa vyberou.
V Hospodinově ruce budeš slavnou korunou,
v dlani svého Boha královskou čelenkou.
Už nikdy ti nebudou říkat Opuštěná,
tvoji zem nebudou nazývat Pustinou.
Budou ti říkat Oblíbená
a tvoji zem nazvou Provdanou –
ano, Hospodin se bude v tobě kochat,
tvá země znovu bude manželkou!
Jako se mládenec žení s pannou,
tak se tvůj Stavitel ožení s tebou;
ženichovo štěstí nad nevěstou
zakusí tvůj Bůh nad tebou!
- 1. Korintským 12, 1-11
- další překlady
Pokud jde o duchovní dary, bratři, nechci, abyste zůstali v nevědomosti. Víte, že jste ještě jako pohané chodili k němým modlám, jak jste k tomu byli vedeni. Proto chci, abyste věděli, že nikdo, kdo mluví v Duchu svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit „Ježíš je Pán,“ jedině v Duchu svatém.
Jsou různé dary, ale tentýž Duch, jsou různé služby, ale tentýž Pán, jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.
- Jan 2, 1-11
- další překlady
Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka a na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“
„Ženo, co ode mě chceš?“ odpověděl jí Ježíš. „Má chvíle ještě nepřišla.“
Jeho matka pak řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám řekne.“
Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Když je naplnili až po okraj, řekl jim: „Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby.“ A tak to udělali.
Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce.“
Tak Ježíš v Káně Galilejské vykonal první ze svých zázračných znamení. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.
Dnes čteme o slavném proměnění vody ve víno. Je to jeden z typických příběhů z Ježíšova života vedle například chůzi po vodě nebo nakrmení tisíců. Takové zmrtvýchvstání se v mytologii objevuje leckde, ale tohle je příběh, který bychom třeba mohli použít ve hře aktivity, kdybychom měli znázornit Ježíše. Proměnění vody ve víno. Zázrak. Vědecky nevysvětlitelný. Předmět posměchu, jak někdo může věřit takovým báchorkám! No ano, mluví se tu o zázraku. Kdyby se dal uspokojivě vysvětlit nějakým nasypáním instantního prášku do vody, tak by to nebyl zázrak a celé poselství by bylo to tam. Ježíš je Bůh, Ježíš není vázán pravidly, kterými je vázán svět. Ani smrt se ho nemůže zmocnit. Kdyby před zmrtvýchvstáním neudělal jasné zázraky, jak bychom pak uvěřili, že skutečně vstal z mrtvých, a že dál žije a je všemocný i v našich životech? On tu vodu ve víno musel proměnit, abychom otevřeli oči, že máme proč věřit v jeho moc. Ne, kecám, nemusel. Ale patrně chtěl a budiž mu za to vzdána čest a chvála na věky věkův.
Pojďme se na ten příběh podívat víc dopodrobna. Třeba v tom příběhu najdeme podobenství, o která se budeme moci opřít ve svém životě. Koná se svatba, v městečku v okolí Ježíšova domova. Je tam Ježíšova matka a pozván je i Ježíš. A přichází i se svými učedníky. Už v tomhle můžeme spatřit vzor na zjednání podmínek k tomu, aby nás Ježíš navštívil. Koná se svatba, něco výjimečného, německy Hochzeit, vysoký čas, něco důležitého, radostného a dobrého. Spojení dvou lidí před Bohem i před druhými lidmi. Sdílení jejích radosti. Moment, kdy úplně zahazujeme nějaké vlastní starosti a jsme tu jen pro ženicha a nevěstu, na oslavu a podporu jejich lásky a jejich rozhodnutí o ni pečovat. Takový duševní stav je skvělým předpokladem pro to, aby nás Bůh mohl navštívit.
Na svatbě je Ježíšova matka. To, co je v nás čisté a neposkvrněné, co je ochotné dát se bezvýhradně do Božích rukou, milovat se s Duchem svatým i za cenu rizika, že budu vyobcována ze společnosti jako cizoložnice. Zkrátka to čisté a poddajné v nás se této mimořádné události účastní. Nejsme v tom jen z rozumu, nebo jen protože se to od nás čeká, nebo protože tam budou zákusky. Jsme tam i jako děvečka Páně, jsme tam i právě tou svojí částí, která na Vánoce Krista zrodila. Takový duševní stav je dalším skvělým předpokladem pro to, aby nás Bůh mohl navštívit.
Pozván je i Ježíš. To může pro nás znamenat dvě věci. První varianta se týká toho, když sami rozhodujeme, sami jednáme. Pozvěme v takovém případě Boha, aby u toho byl. Nabídněme Bohu to, co děláme. Nechme ho, ať ovlivní náš život. Ať se projeví. Plyne z toho, že nebudeme mít věci zcela pod kontrolou. Bůh, když ho pozvete, vám do toho může hodit vidle. Vždycky je to nakonec ku prospěchu, ale může to být i nepříjemné. Vemte si, jak Ježíš sjel farizea, co si ho pozval na večeři, když Ježíšovi umyla svýma slzama a vlasama nohy nějaká hříšnice. V Lukášovi v sedmé kapitole to je. Pozvat si na párty Boha chce kuráž. A tenhle pár snoubenců tu kuráž měl a Ježíš přišel i s partičkou kámošů.
Druhá varianta toho, že na svatbu je pozván i Ježíš, se týká toho, když sami neorganizujeme. Svatbu pořádá někdo jiný. Jděme na svatbu, kam je pozván i Ježíš. Když máme možnost se rozhodnout, k čemu se přidat, do jaké společnosti, k jakému dílu, nebo i jakou část něčí osobnosti oslovíme v rozhovoru, zvolme si tu variantu, kde je pozván Ježíš. To nemusí znamenat, že máme chodit na církevní akce, tady jde o podstatu. Vyhledávejme takové akce a takovou společnost, kde se říká a vítá pravda. Kde cílem je udělat další krok na cestě. Kde jsou vztahy založeny na lásce. To neznamená nutně sepjaté ruce a svatouškovství – i tady, v našem evangelním příběhu je Ježíš na akci, kde se vychlastalo všechno víno, co doma měli, a ještě se vrhli na tři další kádě. Mimochodem, znáte ten vtip,… Ta správná společnost v Boží přítomnosti může vypadat i takhle, ale asi bych se orientoval podle jiných vodítek.
Na svatbu Ježíš přichází nikoliv sám, ale s partičkou učedníků. U toho se nejde nepozastavit. Naše čtení začíná slovy “Třetího dne byla svatba v Káně galilejské”. Jakého třetího dne? Když se podíváte na to, co našemu textu předchází, zjistíme, že se mluví o tom, jak je Jan Křtitel tázán o Ježíšovi. Druhého dne pak k němu Ježíš přichází a povolává si učedníky, některé Janu Křtiteli přebírá. A třetího dne je svatba a Ježíš tam je pozván i s učedníky. Není to trochu divné? Když se řekne, že je Ježíš pozván i s učedníky, tak to si dokážu představit, když je nějak jasné, o koho jde, co je to za partičku. Ale on přijde, povolá si je a hned druhý den je s i s nima pozvaný na svatbu. Docela by mě zajímalo, co v tom vidíte, jak si tuhle zvláštní drobnost vykládáte. Pro mě je to znak toho, že to pozvání bylo spontánní, nepřipravené, nebylo kvůli tomu, že by měl Ježíš se svými učedníky nějakou reputaci. Svatebčané patrně znali minimálně Marii a učedníci museli být kluci z okolí. Prostě je pozvali, jen tak. Čili v tom neměli žádné očekávání, nešlo o nějakou prestiž. Jednali spontánně a velkoryse. Takový duševní stav je skvělým předpokladem pro to, aby nás Bůh mohl navštívit.
No a co si tedy můžeme vzít z toho, že Ježíš s sebou ty učedníky přivedl? Když sebereme kuráž a velkoryse přizveme Boha, aby ovlivnil naše dílo a náš život, a on naše pozvání vyslyší a vstoupí, mohou s tím zároveň vstoupit i osoby nebo události, ve kterých jasně poznáváme, že božské nejsou. Ale z učedníků se nakonec stali Ježíšovi vyslanci, apoštolové. Tak i každá taková cizorodá osoba nebo událost v posledku k Božímu dílu patří a když dozraje, budeme i v ní Božího posla poznávat. Ale to neznamená, že se k ní musíme už teď chovat s posvátnou úctou! Kdyby třeba na svatbě v Káně galilejské tehdy ještě nikoliv svatý Petr požil přes míru, určitě bychom správci neměli za zlé, kdyby ho vyliskal, vyhodil a nechal zaplatit škody. Takže když poprosíme o Boží zásah, a v zápětí přijde dealer výhodných energií nebo pojištění, vůbec se nezdráhejme s ním vyrazit dveře úplně stejně jako kdykoliv jindy. Tedy pokud se ukáže, že je to opravdu šejdíř. Bůh má úžasný smysl pro humor, tak si myslím, že je na škodu brát věci v životě moc vážně.
No, v tomhle duchu bychom mohli pokračovat a rozebrat si ten text celý. Možná v létě bychom se do toho mohli někdy pustit, ale teď přejdu k tomu jednomu hlavnímu, o co v celé perikopě jde. Vynechám nesmírně zajímavé věci, jakože Ježíš udělá zázrak na Mariinu přímluvu, ovšem neopomene ji před tím dost surově odbýt. Ježíšův první zázrak je proměna vody ve víno na svatbě. Proč právě tohle? Proč třeba někoho neuzdravil nebo nanakrmil? Klidně jistě mohl. V jiných evangeliích se explicitně první zázrak nezmiňuje, ale když se podíváme na první zázraky, o kterých se píše, tak to jsou uzdravení. Ale Jan mluví o proměně vody ve víno na svatbě. Mnozí to interpretují tak, že Božím zásahem se z něčeho jalového může stát něco vzácného. Ano, jistě. Ale já myslím, že tu jde i o to, že Boží zásah není omezen na tahání někoho z bryndy. Ve Starém zákoně na několika místech čteme, že víno je tu na to, aby potěšilo lidské srdce. Nemusíme být v nouzi, abychom mohli přizvat Boha a aby k nám přišel. Můžeme ho stejně tak přizvat k radosti a on ji rozmnoží. Můžeme ho přizvat k čemukoliv, ke každému dílu, které konáme s čistým svědomím a s plným nasazením. A on přijde a učiní zázrak.
Facebook