- Jeremjáš 1, 4-10
- další překlady
Dostal jsem slovo Hospodinovo:
„Než jsem tě zformoval v matčině lůně,
znal jsem tě.
Ještě než jsi přišel na svět,
posvětil jsem tě;
národům učinil jsem tě prorokem.“
„Ach ne, Hospodine, Pane můj,“ zvolal jsem. „Neumím přece mluvit! Jsem ještě dítě!“
„Neříkej, že jsi ještě dítě,“ odpověděl mi Hospodin, „ale jdi, kamkoli tě pošlu, a říkej, cokoli ti přikážu. Neboj se jich – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval, praví Hospodin.“ Tehdy Hospodin vztáhl ruku, dotkl se mých úst a řekl mi: „Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Pohleď, dnes tě ustanovuji nad národy a královstvími, abys vyvracel a podvracel, ničil a bořil a abys budoval a sázel.“
- 1. Korintským 13, 1-13
- další překlady
Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.
Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.
Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil. Teď totiž vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě.
Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.
- Lukáš 4, 21-30
- další překlady
Začal jim vysvětlovat: „Dnes se toto Písmo naplnilo, když jste je slyšeli.“
Všichni mu přikyvovali a divili se slovům o milosti, jež mu plynula z úst. Říkali také: „Copak to není Josefův syn?“
Na to jim odpověděl: „Asi mi povíte to rčení: ‚Lékaři, uzdrav se sám! Co jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum, udělej i tady, kde jsi doma.‘“
Potom dodal: „Amen, říkám vám, že žádný prorok není doma vážený. Řeknu vám popravdě, že za Eliášových dnů, když se nebe zavřelo na tři roky a šest měsíců a po celé zemi byl veliký hlad, v Izraeli bylo mnoho vdov, ale Eliáš nebyl poslán k žádné z nich – jen k jedné vdově do sidonské Sarepty. A za proroka Elíšy bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn – jen syrský Náman.“
Všechny, kdo to v synagoze slyšeli, popadla zuřivost. Vstali a hnali ho ven z města až na okraj hory, na níž bylo jejich město postaveno. Chtěli ho shodit dolů, ale on prošel jejich středem a mířil dál.
Je jedna věc, která mě nepřestává na křesťanství udivovat. A tou je důraz na utrpení. Jedna z verzí naší liturgie přijímání uvozuje slovy, že Ježíš “kalich vína po večeři vzal, aby zůstavil nám smysl svého životního utrpení.” V apoštolském vyznání se praví, že “Ježíš trpěl pod Pontským Pilátem.” Vyobrazení Ježíše jsou různá, ale v naprosté většině jako přibitý na kříži. To poslední má svůj hluboký, důležitý důvod. Ale to, že se Ježíšův život podává jako utrpení… to je přece naprosto mimo celé biblické svědectví.
Když se na Ježíšův život podíváme, tak tam utrpení najít můžeme. Například v tom, že se vůbec narodil. Opustil svoje božství a oděl se do lidského těla. Nicméně to tak nějak k lidskému životu patří. I ta obřízka, která teda musí bolet dost ukrutně prostě byla a je součástí života muže Žida. To samo o sobě asi ze života utrpení nedělá. Zápas se Satanem na poušti po čtyřiceti dnech postu. Určitě nesmírně obtížný zápas, hrdinství, bezpochyby. Ale že by v tomhle spočíval život plný utrpení? Nebo taky vidíme Ježíše plakat nad Lazarem nebo bědovat nad Jeruzalémem. Ano, byl to člověk se vším všudy, ani pláč a nářek u něho nechyběly, ale že by tohle znamenalo život plný utrpení?
Tím utrpením se jasně myslí umučení, pašijní příběh, který si za čtvrt roku připomeneme. Začíná getsemanskou zahradou, vrcholí ukřižováním a končí vzkříšením po třech dnech v hrobě. Židé počítali hranice dne od západu slunce, takže když ho zatkli po setmění a týž den večer odevzdal ducha, tak to máte jeden den! Jeden den extrémního, smrtelného utrpení a pak tři dny, během kterých měl sestoupit do pekel, což je zcela mimo to, co si můžeme představit. Ale když máme to utrpení počítat maximální, tak dohromady čtyři dny. Čtyři dny ze třiatřiceti let. Třiatřicet let to je dvanáct tisíc dní. To je nula celá tři setiny procenta času od narození po vzkříšení podle biblické výpovědi.
A jaký byl ten zbytek jeho života? Minule jsme si poukázali na to, že tam nechyběla ani občas pořádná párty a nebyla jedna – Ježíše kritizovali za to, že jí a pije s hříšnými lidmi. Takže kdyby to bylo jen jednou za čas, asi by mu to tolik nevyčítali. To neznamená, že by trávil život chlastem, ale radost a naprosto přímočaré užívání si darů života tam máme zastoupené v hojné míře. V hojné míře.
Taky v míře asi ještě mnohem hojnější, s pravidelností, se uchyloval do ústraní. Čteme nejednou, že šel sám na poušť, aby se modlil. A když byl s jinými lidmi, čteme, že mluvil jako moc mající. Mluvil se silou, s autoritou člověka, který vědomě koná Boží vůli a nekompromisně svědčí o pravdě. A tady se konečně dostávám k našemu dnešnímu čtení. Tam vidíme, že i když už se svým jednáním dostal do situace, kdy ho chtěli kamenovat, tak z toho prostě odešel. Doslova čteme “on pak prošed skrz prostředek jich odešel”.
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale Ježíš opravdu není typ trpitele. Tuhle techniku projití prostředkem těch, kdo mě chtějí ukamenovat, bych se docela rád naučil. Ale i když to asi je vlastně podobný zázrak jako chození po vodě, stejně je v tom ponaučení, že tady na světě opravdu nejsme na to, abychom se nechali mlátit, abychom byli pořád vážní a abychom trpěli. Vždyť se podívejte, co Ježíš dělal, kudy chodil: zbavoval lidi utrpení. Křísil, léčil, dokonce doplnil víno na svatbě. Jakou už by někdo mohl chtít ukázku toho, že následovat Ježíše není trpět, ale radovat se ze života a pomáhat k tomu i druhým? Svědčit o pravdě skutkem, slovem. V síle a ne ve zkroušenosti.
Trpět se má v minimální nutné míře. Když se postavené a hotové dílo bourá, tak jeden den po třiatřiceti letech, to je mistrovská míra. Dokonalá cesta, nejzářnější vzor, jaký nám náš milovaný Pán mohl zanechat. Libovat si v utrpení, obzvlášť v dlouhém a nikoliv účelném, nevidím jako křesťanskou kvalitu. Naopak, jako dokonalý vzor pro křesťana vidím trpět zřídka, krátce a naplno.
Jistěže se to často dost obtížně ovlivňuje. Utrpení přichází a odchází nezávisle na naší vůli. Nemůžeme si to vždycky zvolit. Ale může nás nasměrovávat, jestli jsme na dobré cestě nebo jestli je potřeba něco změnit. Já pravím, že dlouhé utrpení není známkou dobré cesty, ale náznak, že se máme vydat jiným směrem.
Podle toho, jak jsem pochopil S. N. Lazareva, se vše odvíjí od toho, kolik lásky v hlubinách duše člověk chová. Nemám tím na mysli nutně lásku, kterou si uvědomujeme. Ale tu, která je pod povrchem, a která utváří náš náhled na svět a která tvoří naše podvědomí. Utrpení přichází, aby nás narovnalo tím směrem, abychom v sobě tuto lásku obnovovali a posilovali. O tu pečujme, na tu dbejme. Svatý Pavel nám ji krásně vyzdvihuje v našem dnešním epištolním čtení. Bez lásky je všechno k ničemu. A s láskou je i to utrpení snesitelnější.
Facebook