- Izajáš 6, 1-13
- další překlady
V roce, kdy zemřel král Uziáš, jsem spatřil Pána sedícího na vznešeném a vyvýšeném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním se vznášeli serafové, každý se šesti křídly: dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali. Jeden ke druhému přitom volali:
„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,
jeho sláva naplňuje všechnu zem!“
Hlasem toho volání se chvěly čepy veřejí a chrám se naplnil dýmem.
Tehdy jsem zvolal: „Běda mi – teď zahynu! Jsem člověk s nečistými rty, žiji uprostřed lidu s nečistými rty, a přitom jsem na vlastní oči spatřil Krále, Hospodina zástupů!“
Vtom ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce žhavý uhlík vzatý kleštěmi z oltáře. Dotkl se mých úst a řekl: „Hle, tento uhlík se dotkl tvých rtů; tvá vina byla odstraněna a tvůj hřích očištěn.“
Potom jsem uslyšel Pánův hlas: „Koho pošlu? Kdo nám půjde?“
„Zde jsem, pošli mě!“ odpověděl jsem.
Tehdy řekl: „Jdi a vyřiď tomuto lidu:
‚Slyšte a poslouchejte, ale nerozumějte,
hleďte a dívejte se, ale nevězte!‘
Zatvrď srdce tohoto lidu,
zacpi jim uši a zavři oči,
aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli,
srdcem nepochopili a neobrátili se,
aby nebyli uzdraveni.“
Zeptal jsem se: „Na jak dlouho, Pane?“ a on odpověděl:
„Dokud se města nestanou troskami,
v nichž se nebydlí,
dokud nebudou domy bez lidí
a země obrácená v sutiny.
Dokud Hospodin nevyžene lidi pryč,
takže tu zemi všichni opustí.
Kdyby v ní zůstala i jen desetina,
musí být znovu vypleněna.
Ale jako dub, jako mocný strom
zanechá pahýl, když je poražen,
tak je svaté símě oním pahýlem.“
- 1. Korintským 15, 1-11
- další překlady
Bratři, chci vám připomenout evangelium, jež jsem vám kázal, jež jste přijali, v němž stojíte a jímž jste spaseni (pokud se ovšem držíte slova, které jsem vám kázal – jinak byste uvěřili zbytečně).
Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou (někteří už zesnuli, ale většina z nich ještě žije), poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy ze všech se ukázal i mně, nedochůdčeti.
Jsem totiž ze všech apoštolů ten nejposlednější; nezasloužím si ani být apoštolem nazýván – vždyť jsem kdysi pronásledoval Boží církev! Boží milostí jsem ale to, co jsem, a jeho milost ke mně nevyšla naprázdno. Pracoval jsem více než oni všichni, avšak ne já, ale Boží milost, která je se mnou. Toto kážeme – jak já, tak oni – a tomuto jste uvěřili.
- Lukáš 5, 1-11
- další překlady
Jednou, když stál na břehu Genezaretského jezera a lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo, uviděl poblíž stát dvě lodi. Vystoupili z nich rybáři a prali sítě. Do jedné z těch lodí, která patřila Šimonovi, nastoupil a poprosil ho, aby poodjel kousek od břehu. Potom se posadil a učil zástupy z lodi.
Když domluvil, řekl Šimonovi: „Jeď na hlubinu. Tam roztáhněte sítě k lovu.“
„Mistře,“ řekl mu na to Šimon, „dřeli jsme celou noc a nic jsme nechytili. Ale když to říkáš ty, spustím sítě.“ Jakmile to udělali, nabrali takové množství ryb, že se jim sítě začaly trhat. Zamávali proto na své společníky na druhé lodi, ať jim jedou na pomoc. A když připluli, naplnili obě lodi, až se ponořovaly.
Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“ Spolu s ostatními byl totiž přemožen úžasem nad tím úlovkem ryb; stejně tak i Šimonovi společníci, Zebedeovi synové Jakub a Jan.
Ježíš ale Šimonovi řekl: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Jakmile s loděmi přirazili ke břehu, všechno opustili a šli za ním.
Prorok Izaiáš se nám dnes svěřil s tím, jak ho Bůh povolal k prorokování. Ten text se dá číst různě. Vystupují tam serafové. Otřásá se chrám a plní se dýmem. Žhavý uhlík je přiložen ke rtům prorokovým. Je to takové drama, do kterého se můžeme nechat různě vtáhnout. A můžeme vykládat symbolický význam šesti křídel serafových, a co znamená lem roucha Božího atd. A v tom můžeme zůstat na rozumové úrovni – tři páry křídel, aha, trojka jako symbol svaté trojice, nebo trojrozměrného světa, aha. Nic proti tomu. Ale pro mě je slibnější branou se do toho prostě zkusit vžít. Prožít ty obrazy.
Jsem v chrámu. Sedí tam Panovník na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha chrám naplňuje. Představte si to. Není v tom obrazu úchvatně vystižena velikost Boží? Ten text má v každém tom prvku nějaké zásadní sdělení, do kterého se lze dostat, lze to rozebrat. Ale pro mě je primární, že svědčí o osobní zkušenosti s Boží přítomností. Kontakt s Bohem si člověk může představit jakkoliv, když tu zkušenost sám nemá, nebo ji má jen slabým kanálkem. Analogické myšlení nám tu představu vcelku jasně dá takovou, že bude jako jiné kontakty, které v životě prožíváme. A tady nám Izaiáš dává něco skvostného. Převod zkušenosti setkání s Bohem do konkrétních poetických obrazů, kterým se dá rozumět, a to prosím vás přes dva tisíce sedm set let, které nás dělí.
To svědectví jde ale dál než k výpovědi o tom, jaké to je, stanout před tváří Boží. Otvírá nám, jak a k čemu Bůh Izaiáše povolal. Už s očištěnými rty a se smazanými hříchy, jako čistý Boží vyslanec způsobilý předávat slovo Boží se hlásí jako dobrovolník, ať ho Bůh pošle. S jakou asi vyhlídkou? Proroci už od Samuele, ba od Mojžíše, tu byli na to, aby vedli Izrael k tomu, aby se držel Boží vůle a aby tak mohl vzkvétat a vítězit. Izaiáš je Žid, Izrael je jeho národ, krom toho má osobní, intenzivní vztah s Hospodinem, a Izrael je Hospodinův národ. Myslím, že můžeme bezpečně předpokládat, že Izaiáš chce Izraeli pomoct, aby byl Bohu věrný a aby ho Bůh chránil. A Bůh mu říká, aby šel a zalepil Izraeli oči, aby se dívali, ale neviděli, zacpal jim uši, aby slyšeli, ale nerozuměli, a srdce jim obalil tukem, aby prožívali, ale neneprocítili. Aby se neobrátili a nebyli uzdraveni.
Pro mě je to šokující. Jednak to, že Izaiáš se přihlásí, aby ho Hospodin poslal prorokovat Izraeli k záchraně a on ho pošle udělat přesný opak. Potvrzuje mi to zkušenost, že ve službách Božích musí být člověk absolutně otevřený, žádné předpoklady a prekoncepce nesmí prosazovat, ba dokonce mu Bůh zákonitě dá největší krajíc odříkaného chleba. Protože Bůh chce, abychom byli jeho a ne svoji. Jen Bůh je dokonalý, vševědoucí, vše milující, a máme-li se s ním spojit, po čemž touží jak Bůh, tak skrytě i my sami, pak nás musí vyvést z našich ulit a učinit nás znova k obrazu svému. Proto se musí zbořit naše pevné představy. Proto Izaiáš musí jít prorokovat Izraeli k jeho záhubě a proti jeho uzdravení, přesně naopak, než by si přál.
A pak také ten samotný fakt, že Bůh má zhoubnou agendu. Zalepit oči, aby někdo neviděl, zacpat mu uši aby neslyšel, obalit srdce tukem, aby necítilo, aby se snad dotyčný neobrátil a nebyl uzdraven. Není tohle doménou samotného Satana? Není tohle čiré zlo? Já myslím, že je. A Izaiáš jinde říká na plná ústa, že od Hospodina pochází dobré i zlé. Izaiáš je skutečný, důsledný monoteista. Nevidí svět jako bojiště dobrých a zlých sil. Není tu pro něho boj nebe a pekla, Boha a ďábla. Je tu jediný Bůh Hospodin zástupů a od něho pochází dobré i zlé.
A na instrukci jít a znemožnit Izraeli záchranu a zpustošit ho odpovídá Izaiáš způsobem, který mě uchvacuje. Ptá se ho: “Dlouho ještě?” V těch slovech je víra, ba jistota, že tohle není napořád, že to není odsouzení k smrti. A Bůh odpovídá potvrzením toho, že zkáza bude tak obrovská, že všechna naděje na zachování toho, co je, je marná. Nic nezůstane. Jen pahýl. Ale ten pahýl bude svaté símě. A z něho se Izrael obnoví k životu, k novému životu v jednotě s Bohem.
Proč? Proč tak úplná zkáza? Celý Starý zákon je tohohle plný – Bůh Izraeli požehná, Izraeli se začne dařit, odvrátí se od Boha, Bůh Izrael smete, Izrael se obrátí k Bohu, Bůh Izraeli požehná a jde to nanovo. Co to je, že se srdce obalí tukem? Když se člověk obalí tukem, jednak je méně pohyblivý, je těžší, má tendenci zůstat, kde je. A jednak má zásoby, má z čeho brát. Má přebytky, na sebe navázané přebytky. A když se tohle stane srdci, pronikne tato obezita do charakteru, člověk už neprožívá to, že je tlustý, jako nějaký stav, který ho potkal, ale sám se tlustý stává, proniklo to do jeho srdce. Zůstává v tom, v čem je, a bere z vlastních přebytků, které má na sebe navázané.
A když má zalepené oči, nevidí to, co ho přesahuje, ale už jenom svoji temnotu a svoje představy. A když má zacpané uši, neslyší to, co ho přesahuje, ale slyší jenom svůj vlastní hlas a může si myslet, že nic jiného, než on sám, ani vlastně není. Nestačí mu trochu ubrat. Dokud má z čeho těžit, obrácení není opravdové. Pořád je tlustý a omezený. Musí se zbavit všeho, z čeho tyl, až zbyde jenom svaté símě, pravá vnitřní podstata, obraz Boží.
Nemluví tohle o nás? Přišly války. Obrátili jsme se, očistili, ale jenom trošku. Dál jsme schopni provozovat totalitní režimy, drancovat planetu, jako by byla naše. Přišly pohromy. Někteří se obrátili, někteří se očistili, ale jenom hrstka. Přišla pandemie, přišel lockdown. Někteří se začali víc starat o duši, otevřeli se laskavosti a začali si víc vážit úsměvu druhých. Ale pořád spoléháme na sebe, na svoje technologie, na svoje opatření, někteří na vakcínu, někteří na ivermektin.
Izaiáš nás ujišťuje, že svaté símě přežije a zplodí další pokračování života. Není se čeho bát, všechno je v rukou Božích, od kterého pochází dobré i zlé. Ale zda nás bude muset vyvrátit z kořenů tak, aby města byla pustá a domy bez lidí, můžeme ovlivnit.
Svatý Pavel v našem dnešním čtení vlastně jenom připomíná a shrnuje dříve řečené. “Chci vám připomenout evangelium, které je základem, na němž stojíte. Kristus zemřel za naše hříchy podle písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle písem, ukázal se Petrovi, potom dvanácti, potom pěti stům, z nichž většina ještě žije; potom Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy jako nedochůdčeti se ukázal mně. Milostí Boží jsem to, co jsem. Napracoval jsem se, ale ne já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.”
Evangelium je základem, na němž stojíte. Bez základu, na němž stojíme, nikam nedojdeme. Svatý Pavel to opakuje, připomíná a zdůrazňuje ne bez důvodu. Jsme v prostředí plném technologie, přesyceném informacemi, zavalení zbožím, reklamami a zábavou, kde se neustále zobrazují silné stimuly včetně násilí a sexu. Jsme tlustí, jsme tak strašně monstrózně obézní, že už se umíme jenom dál cpát a povalovat a trpět strašnou prázdnotou, bolestmi z otlačených přeležených zad, nudou z toho, že už nevíme, jaké to je, volně pobíhat po rozkvetlé louce. Jsme na tom nesčetněkrát hůř než kdy byl biblický Izrael. Jestli nás Bůh nemá muset vyhubit, až do poslední špetky svatého semene, nestačí se obrátit trochu. Musíme naplno a bezvýhradně a nekompromisně dát svůj život do služeb Božích. Musíme absolutně žít pro sjednocení s naším milovaným a milujícím Pánem Ježíšem Kristem. Jak na to?
V evangeliu jsme měli moment, který zrcadlil dění v Izaiášovi, všimli jste si toho? Petr, tedy tehdy ještě Šimon, vidí, jak Ježíš bez sebemenší námahy po celé noci marného lovu zachytí do sítě tolik ryb, až se jim převrhovala loď. A bázní zbledne a říká: “Pane, odejdi ode mne, vždyť já jsem člověk hříšný.” A Ježíš na to: “Neboj se a pojď, od teď budeš lovit lidi.” A Izaiáš říká: “Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.” A posel Boží ho očistí a říká mu: “Tvá vina je odňata, tvůj hřích usmířen,” a Bůh posílá Izaiáše na misi.
Jednak je to svědectví o tom, že Ježíš je Bůh. Petr reaguje na Ježíše stejně, jako Izaiáš na samotného Hospodina. Ale hlavně je to pro nás vzor, jak jednat. Jestliže se setkám s Boží velikostí, a přepadne mě bázeň a pocit vlastní nedostatečnosti, mám si ji připustit, prožít a vyznat. Ale ani Izaiáš ani Petr na svojí malosti netrvali. Když Bůh řekl, “neboj se a pojď,” tak se nebáli a šli. Žádné “ale já jsem přece řekl, že jsem hříšný a že nemůžu.”
Psychologickou hantýrkou svoji emoci prožili, vyventilovali a opustili. A nejde jenom o emoce. Když se ztotožňuju s tím, že jsem nedostatečný a hříšný, nebo nemocný, tak žiju ze své nedostatečnosti a hříšnosti a nemoci a jsem slepý a hluchý a tlustý, nepohnu se z místa a hledím jenom na sebe. Jestliže se ztotožním s tím, že jsem kazatel – profesionální kazatel – a seniorní programátor se čtrnácti lety zkušeností, a doktor přírodních věd, a kudrnatý a vysoký a štíhlý, a zabezpečený, a když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit, tak jsem tlustý a slepý a hluchý a nedávám Bohu jinou možnost, než aby mě setnul a nechal ze mě jenom semínko.
Mistr Eckhart radil “jít jako nic k ničemu přirozenosti Boží.” Dokud jsem “něco”, ještě jsem se k Bohu nevydal. A moje duše ale po Bohu touží. Kéž jí nestojím v cestě.
Facebook