- Izajáš 11, 1-10
- další překlady
Z Jišajova pařezu vyrazí proutek,
výhonek z jeho kořenů přinese ovoce.
Duch Hospodinův na něm spočine –
Duch moudrosti a chápání,
Duch rozhodnutí a odvahy,
Duch poznání a úcty k Hospodinu;
úctou k Hospodinu bude prostoupen.
Nebude soudit podle zdání svých očí,
nebude se řídit tím, co uslyší.
Spravedlivý soud přinese chudým,
poníženým v zemi právo zajistí.
Holí svých úst bude tlouci zemi,
dechem svých rtů zničí ničemy.
Na bedrech přepáše se spravedlností,
věrnost ponese jako pás na bocích.
Vlk bude bydlet s beránkem,
leopard ulehne vedle kůzlete;
tele se bude pást spolu s lvíčetem
a malé dítě je povede.
Kráva a medvědice budou na pastvě,
jejich mláďata si lehnou společně
a lev bude žrát slámu jako dobytče.
Nemluvně si bude hrát nad dírou zmije,
batole sáhne do hadího doupěte.
Už žádná zloba, už žádná záhuba
nikde na celé mé svaté hoře –
země bude plná poznání Hospodina,
tak jako vody naplňují moře!
V ten den bude kořen Jišajův vztyčen jako korouhev pro lidské zástupy a budou ho vyhledávat národy, neboť jeho odpočinutí bude slavné.
- Římanům 15, 4-9
- další překlady
Všechno, co bylo v minulosti zapsáno, bylo zapsáno pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení, které je v Písmu, měli naději.
Kéž vám Bůh trpělivosti a útěchy daruje vzájemnou svornost ve shodě s Kristem Ježíšem, tak abyste svorně a jednomyslně oslavovali Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte se tedy navzájem, jako Kristus přijal vás do Boží slávy. Říkám vám, že Kristus se pro Boží věrnost stal služebníkem Židů, aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby i pohané slavili Boha za jeho milosrdenství. Jak je psáno:
„Budu tě vyznávat mezi národy,
tvé jméno písní oslavím.“
- Matouš 3, 1-12
- další překlady
V těch dnech začal Jan Křtitel kázat v Judské poušti: „Čiňte pokání! Nebeské království je blízko!“ To je ten, o kterém mluvil prorok Izaiáš, když říkal:
„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Urovnejte jeho stezky!“
Ten Jan nosil oděv z velbloudí srsti, kolem boků měl kožený pás a jeho pokrmem byly kobylky a lesní med. Jeruzalém, celé Judsko i celý jordánský kraj tehdy vycházel k němu, vyznávali své hříchy a on je křtil v řece Jordán.
Když ale uviděl, že se k němu přichází pokřtít mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéct před přicházejícím hněvem? Začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání. A nemyslete, že si můžete říkat: ‚Máme otce Abrahama.‘ Říkám vám, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit potomky z tohoto kamení! Sekera je už napřažena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.
Jistě, já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je silnější než já. Jemu nejsem hoden ani zout sandály. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Už má lopatu v ruce a vyčistí svůj mlat. Svou pšenici shromáždí do obilnice, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm!“
Advent – čekání na příchod Kristův. Každý rok toto období je, každy rok s železnou pravidelností prožíváme období čekání na Krista, Kristovo zrození, půst, umučení, vzkříšení, vylití Ducha svatého a pak po čase zase advent. Není žádná podmínka, aby se to stalo, prostě to patří k běhu času. Církevní rok nám má pomoct, aby se tyto události staly v našem nitru. Aby to nebyly jen názvy období, ale reálné události, o kterých pak můžeme svědčit a zažívat království Boží v sobě a šířit ho kolem sebe.
Advent je čekání na Kristův příchod, očekávání spasitele. Ale vžijme se do židovského národa, který spasitele očekával několik tisíc let, a pořád očekává. My víme, že na štědrý večer si dáme dárky a pak oslavíme Ježíškovo narození a spasitele máme tady, budeme zpívat koledy a darovat se v horším případě jen z dárků a z cukroví, v lepším případě i z Kristova narození. Máme to nalajnované, máme jistotu jeho příchodu.
Ale já si myslím, že skutečný duch adventu je prožít, že Kristus tady není. Bůh je, ale je nám vzdálen, tak jsme se mu vzdálili, že se k němu nedokážeme přiblížit, máme jenom jeho přikázání a hrozbu blížícího se Božího soudu. Žádný spasitel tu není, jsme sami a směřujeme do záhuby.
Proč si advent vykládat takto? Proč se vmýšlet do samoty a odsouzení? Není to jen sebemrskačská manipulace směřující ke sklíčenosti? Není to odklon od podstaty křesťanství? Svým způsobem možná ano. Ale myslím si, že těžko v sobě můžeme prožít narození Krista, dokud po něm opravdu z hloubi srdce nezatoužíme. A jak po něm můžeme z hloubi srdce zatoužit, když si neprožijeme to, že s námi není?
A jak to tedy je? Je s námi nebo není? Člověk je ve světě, zaplaven smyslovými vjemy a svoji duchovní vlast u Boha si neuvědomuje. Do tohoto neutěšeného stavu se dostáváme během růstu a dospívání, je to zcela přirozené. Kdyby tomu tak nebylo, nač bychom potřebovali náboženství? Jsme z Boha a Bůh čeká na to, až se mu dáme, aby nás sebou mohl prodchnout. Ale ještě jsme – aspoň za sebe to mohu říci – světem neprošli tak, abychom se k Bohu cele vrátili, ještě nejsme svatí, ještě nejsme v nebi. Takže zažíváme odloučenost od Boha. A z tohoto úhlu pohledu tu pro nás Kristus není. Nebo snad pro nás platí, že nás oheň nepopálí a hadí uštknutí nám neublíží, jak o tom svědčí u Boha jsoucí Pavel? Řekneme snad hoře, aby sebou mrštila do moře a udělá to? Nezdá se mi. “Buďte dokonalí jako je dokonalý váš Otec v nebesích,” praví Ježíš v horském kázání. Myslím, že zatím nám všem, mně teda určitě, k tomu ještě leccos schází.
Kdo je skutečně v Kristově přítomnosti, ten je v neotřesitelném klidu, v nepomíjející radosti, v břitkém vědomí. Je svobodný, totálně milující, nedotknutelný zlem. Já myslím, že můžeme vcelku bez problémů prožít to, že jsme bez Krista. A zoufat si nad tím, plakat a škubat si vlasy. Jestli nás něco na světě, jakákoliv ztráta nebo katastrofa nebo bolest dohnala k slzám a k nářku, tak tohle je mnohem horší stav, stav bez Krista, který zažíváme, a co je horší, zvykli jsme si na něho tak, že už nám to vůbec nepřijde.
Udělejme si třeba reflexi vztahů. Jsou láskyplné? Cítíte se od svých blízkých plně přijati? Přijímáte plně vy je? Prožíváte to, po čem jste vždycky toužili? Naplňuje vás nenucený, spontánní pocit vděčnosti a radosti, když se probudíte a uvědomíte si, v jakém životě, v jaké situaci žijete? Byli jste stvořeni k tomu, abyste to tak měli. Pokud tomu tak není, můžeme spolu upřímně plakat.
Teď vůbec nechci říct, že nemáme být vděčni za to, co máme. Vděk na místě je. Ale spokojit se s málem nebo s tím, co není ono, to na místě není. Zvu vás k tomu, abychom si přiznali, že naše životy nejsou tak dobré, jak po tom v hloubi duše toužíme. Nejsou takové, jak by je žil Kristus, vtělený Bůh, kdyby se narodil do naší situace. A on se do naší situace narodil a všechny naše strázně prožívá s námi. Takže jestli jste ochotni se spokojit s tím, co prožíváte, pro sebe, tak byste se neměli spokojit pro něho! Jakýma hrůzama jsem donutil Krista projít, když jsem v životě působil a zakoušel bolest! Můžu plakat opravdu upřímně a usedavě.
A samozřejmě jsem zcela bezmocný se z toho dostat. Kdybych si dokázal stvořit lepší život, tak bych to už dávno udělal. S odstupem času hodnotím některé svoje činy jako špatné nebo chybné. Někdy i v momentě, kdy něco dělám, cítím, že to dělat nemám, ale nemám sílu to udělat líp. Tohle změnit musím, už pro Krista v sobě musím, ale nedokážu. Pláč nad tím a touhu po pomoci ale prožít mohu. Mohu se podívat pravdě do očí a opravdu k sobě pustit obraz té bídy, ve které jsem. Mohu přestat utíkat do činnosti, do zábavy, do vtipkování do cynismu, do čehokoliv, co mě odvádí od pravdivého obrazu mého života. A v tomto upřímném pláči, ať už projeveným nebo vnitřním, ale radši projeveným, a v prosbě o pomoc, směřované k Bohu, je brána k tomu, abych se nechal vést a pomoc dostal.
Pomoc je pro mne připravena. Stačí po ní opravdu zatoužit a pak nekompromisně poslouchat vedení, které se zákonitě dostaví. Ke křtu jsou zváni všichni, jen ti, kdo si o sobě myslí, že vědí, a že jsou dobří, jsou vykázáni. Máme vyrovnat stezky Páně. To znamená odstranit z cesty překážky, které stavíme Bohu do cesty, aby k nám mohl přijít a vysvobodit nás. Zvyky, které už si ani neuvědomujeme.
Kristus přijde. On se narodí, vyroste, povede nás, zemře, vstane z mrtvých a my s ním. Ale klidně mu v tom letos zase můžeme zabránit a Vánoce promeškat. A já už nechci. Letos mu tu cestu narovnat chci. To si beru za cíl. A zvu vás k témuž a vyprošuju nám od Boha pomoc a požehnání.
Facebook