Homo – CČSH Třebíč

Leviticus 20, 10-13: další překlady
Kdokoli by cizoložil s manželkou svého bližního, musí zemřít – jak cizoložník, tak cizoložnice.
Kdokoli by spal s manželkou svého otce, zostudil svého otce. Oba musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by spal se svou snachou, oba musí zemřít. Spáchali zvrácenost – jejich krev ať padne na ně!
Kdokoli by obcoval s mužem jako se ženou, oba spáchali ohavnost. Musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!

Římanům 1, 18-32: další překlady
Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svévolně potlačují pravdu. Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné, neboť jim to Bůh odhalil. Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc a božství – lze už od stvoření světa rozumem postřehnout v jeho díle. Nemají tedy výmluvu. Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Prohlašují se za moudré, ale jsou blázni. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za pouhé obrazy smrtelného člověka, ptáků, zvěře i plazů. Bůh je proto vydal nečistotě, po níž v srdci toužili, aby si navzájem prznili těla, když vyměnili Boží pravdu za lež a ctili stvoření a sloužili mu raději nežli Stvořiteli, který je požehnaný navěky. Amen.
Bůh je proto vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené obcování za to, které je proti přírodě. Stejně tak muži opustili přirozené obcování se ženou a vzpláli touhou k sobě navzájem; muži páchají nestydatost s muži a za svou zvrácenost na sebe přivádějí nevyhnutelnou odplatu. Když jim známost Boha nebyla dost dobrá, Bůh je vydal jejich zvrácené mysli, aby dělali, co není správné. Jsou prolezlí nepravostí, podlostí, chamtivostí a záští; jsou plní závisti, vraždychtivosti, svárlivosti, lsti a zlomyslnosti; štváči a pomlouvači, odpůrci Boha, zpupní, arogantní, vychloubační, vynalézaví ve zlu, vzpurní k rodičům; nerozumní, nespolehliví, bezcitní a nemilosrdní. Přestože znají Boží rozsudek smrti nad pachateli těchto věcí, nejenže je sami dělají, ale ještě to ostatním schvalují.

Lukáš 19, 1-10: další překlady
Ježíš přišel do Jericha a procházel jím. A hle, byl tam muž jménem Zacheus, hlavní výběrčí daní a veliký boháč. Toužil se podívat, kdo je Ježíš, ale kvůli davu nemohl, neboť byl malé postavy. Běžel tedy napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, až tudy půjde.
Když tam Ježíš dorazil, vzhlédl a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů. Dnes musím zůstat u tebe doma.“
Rychle tedy slezl a radostně ho přijal. Všichni, kdo to viděli, si ale stěžovali: „To šel na návštěvu k takovému hříšníkovi?!“
Zacheus potom vstal a řekl Pánu: „Podívej se! Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane, a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních, vrátím mu to čtyřnásobně.“
„Dnes přišlo do tohoto domu spasení,“ řekl mu na to Ježíš. „I on je přece syn Abrahamův! Syn člověka totiž přišel hledat a zachránit, co bylo ztracené.“

Je to přes dva týdny, co v Bratislavě jeden kluk zastřelil dva další kluky a pak sám sebe. Ty dva kluky proto, že byli homosexuálové, a sebe asi proto, že nechtěl být souzen a trestán. Je to událost, která mě nutí zaujmout postoj. A vždy se snažím zaujmout postoj tak, abych dělal čest Bohu a vedl k němu sebe i ostatní, k tomu mi on dopomáhej.

Je snad zbytečné říkat, že vražda je zlo, není tady naprosto žádný prostor ji ospravedlňovat nebo omlouvat, je ji třeba odsoudit. Plně souhlasím s tím, že máme zodpovědnost tvořit takovou společnost, aby se člověk nemusel cítit ohrožen za to, čím je. Kdybych ale u tohoto zůstal, mohl bych posílit polarizaci, rozpor mezi dvěma názorovými skupinami, a tím problém dál vyostřit a třeba někoho ponouknout k tomu, aby se taky uchýlil k podobně ohavnému projevu svého názoru.

Ano, je tady diskuze, veřejná diskuze zjednodušeně řečeno dvou skupin: Jedné, která žádá pro menšiny větší práva, rovnost, uznání, a druhá, která k tomu má výhrady. Taková diskuze je zdravá, dobrá, prospěšná a nutná a je zkrátka bohužel přirozeným jevem, že má svoje ojedinělé extrémní projevy. Z tohoto úhlu pohledu je vlastně všechno v pořádku: Stala se katastrofa, takový je život, a to v kontextu nějakého aktuálního společenského tématu. Toto si myslím, že je hrozně důležité. Nicméně to, že k tomuto výstřelku (přeneseně i doslova) došlo, nám dává příležitost si téma zpracovat pro sebe stát se účinnými rozpouštěči napětí a zastánci pravdy, jak nám to naše husitská víra káže.

Pojďme se proto podívat na tu debatu celkově a nejen na tragickou událost z Bratislavy. Při holokaustu, tedy před necelým stoletím, vyvrcholila jedna hrůzná ideologie doprovázená skutky, kde většina z programové nenávisti systematicky likvidovala menšinu. Nacisté ovládali Německo, viděli v Židech strůjce všeho zla a měli v plánu je vyhladit z povrchu zemského. Když byli poraženi, Evropa s hrůzou reflektovala, co z jejího kulturního středu vyrostlo, kam směřovala filozofie vlastní nadřazenosti, která pramenila z hospodářské a kulturní dominance.

Komplex z holokaustu byl tak masivní, že spustil mohutnou reakci. Ve vyšší společnosti bylo do druhé světové války běžné říkat antisemitské vtipy, poté se to stalo nepřípustným. Intelektuálové začali postupně odhalovat další a další instance a obdoby toho smýšlení, které vedlo k holokaustu: Diskriminace na základě národnosti, náboženství, barvy pleti a i sexuální orientace. Toto moje historické shrnutí berte prosím s rezervou, toto téma není mojí doménou. Ale jako zjednodušený model, myslím, funguje.

Důležité je, že komplex z holokaustu tabuizuje veškeré ideje, které jdou proti zájmům menšin a nejsme si tohoto vlivu vědomi. Tak se stane, že policista bez trestu propustí zločince menšinové rasy, aby nebyl označen za rasistu a další nepochopitelné věci. Upřednostňování zájmů menšin se postupně stává něčím nezpochybnitelným, a kdo by přece zpochybnil, je označen za rasistu, sexistu nebo šovinistu jiného směru. Už jsme si řekli, že hájení zájmů menšin pramení více z intelektuálních kruhů, takže odpůrci jsou často z kruhů méně intelektuálních. To má za následek, že se častěji radikální z nich uchylují k nekultivovaným projevům, jmenovitě k násilí. A to vrhá další špatné světlo na lidi, co nejsou nadšení z toho, co se v takzvaném zájmu menšin prosazuje. Zbývá jim pak jen zůstávat v rozpacích a sdílet svoje názory v úzkém kruhu přátel a i tehdy se občas setkat s někým, kdo takového člověka pak odsoudí a obviní z šovinismu.

Tak vidíme například, jak se kluk na střední škole začne identifikovat s ženským pohlavím, a najednou má právo na zvláštní zacházení, umožní se mu chodit na dívčí záchody, protože se musí respektovat jeho právo na sebeurčení, ale jak se s ním na záchodě bude cítit zbylých dvacet holek, to už se nezohlední. A člověku zůstává rozum stát.

Dobře, menšin je hodně, ale dnes si pilujeme postoj k homosexuálům. Jaký je vlastně problém? Osobně vidím tři hlavní otázky: 1) je v pořádku veřejně dávat najevo homosexualitu? 2) měli by mít homosexuální páry nárok na stejný status jako muži s ženami? 3) jaké by mělo být postavení homosexuálů v církvi? A přidám k tomu ještě čtvrtý bod: Jak se má vztah homosexuálů s Bohem?

Je tedy v pořádku veřejně dávat najevo homosexualitu? První, co mi k tomu jde na mysl je, kdo má právo tohle rozhodovat? Můžeme někomu říkat, co má nebo nemá dělat? Že se s něčím má nebo nemá skrývat? Z jaké pozice? Co takhle z autority Písma svatého? Vždyť jsme četli o biblických postojích k homosexualitě. Můžeme si vzít, co tam stojí, a na základě toho soudit, co mají lidé dělat. Na tohle bych si dal opravdu velký pozor. Kdybychom se chtěli řídit přikázáními z tóry, jak zacházet s homosexuály, museli bychom vzít doslova všechno. Prosím, nic proti tomu nemám: V Izraeli jsou superortodoxní komunity, které se snaží žít přesně podle Mojžíšova zákona, můžete konvertovat a přidat se. Můžete namítnout, že nejde o to brát písmo doslova, nejde o to homosexuály kamenovat, ale víme, jak se k nim postavit – kamenovat je duchovně. Já pravím, že tohle je dezinterpretace. Mojžíšův zákon učí člověka rozlišovat mezi čistým a nečistým, svatým a ohavným. Sudokopytníci jsou čistí, lichokopytníci nečistí. Židé jsou čistí, okolní národy jsou nečísté. Styk muže a ženy je čistý, styk dvou mužů je nečistý. Dělá se tak člověku svět, kde je jasné, k čemu se přiklonit a od čeho se odvrátit. A funguje to! Je to systém, který člověku pomáhá, aby mu všechny oblasti připomínaly, že má být čistý a patřit Bohu. Tohle si ze Starého zákona vezměme! Ne to, že homosexuály je potřeba kamenovat a vepřové se nesmí jíst. Musíme abstrahovat, ne to brát doslova, už kvůli Svatému Pavlu, který udělal všechno proto, aby křesťané nebyli tórou vázáni – přečtěte si epištolu Galatským, jestli mohu doporučit.

A co se dnešního textu z listu Římanům týče, všimněte si, že Svatý Pavel neříká, že homosexuálové jsou nějak horší lidé. On říká, že se hřích v Římě rozrostl tak, že to v mužích vzbudilo homosexualitu. Toto jen proto, abych se vyhradil proti tomu, že by skrz Bibli Bůh říkal, že spát s člověkem stejného pohlaví je odsouzeníhodné. Podle mě teda neříká.

No ale toto je jedna strana mince: Sexualita je intimní, soukromá záležitost a kdo a z jaké autority do toho má co mluvit? Je tu ale i druhá strana mince, a to je propagace homosexuality. “Gay Pride”. Hrdost. Akce, kde lidé hrdě ukazují, že jsou homosexuálové. Proč? Na co jsou hrdí? Nikdo je nemá co soudit, nikdo jim nemá co zakazovat nebo za co je pronásledovat – toť můj názor – ale na co jako chtějí být hrdí? Proč bychom měli tolerovat to, že se homosexualita propaguje jako něco strašně skvělého?

Říká se, že sexuální orientace je vrozená, ale znám dost případů, kdy jde spíš o to, že člověk není schopen vést funkční heterosexuální vztah, je druhým pohlavím natolik zraněn, že se přechýlí a jde hledat k vlastním. To je podle mě docela dobrá paralela toho, o čem mluví Svatý Pavel. Ale ti lidi potřebují pomoc! My potřebujeme naprosto nezbytně lidi, co překonají svůj stín, uzdraví se a ukážou nám všem, jak vést zdravé vztahy. Ano, skutečně od těchto lidí to očekávám. Kdo je více schopen přinést opravdovou změnu k lepšímu, kdo je kvalifikovanější proniknout do daného tématu hlouběji než ten, kdo s tím měl největší problém a překonal ho?

Právě lidé, kteří jsou vztahově nemocní, mají potenciál uzdravit společnost, která je vztahově nemocná. Ale uzdravit se je těžké, znamená to ponořit se do nejtemnějších hlubin toho, z čeho nemoc pramení, čelit svým démonům a porazit je. A k tomu člověk potřebuje být donucen – po dobrém to opravdu nejde – a podpořen, aby mohl zvítězit.

Proto kdo homosexuály odsuzuje nebo je má v nenávisti, ten jim přitěžuje a brání jim v úzdravě. A kdo jim zametá cestičku, aby mohli mít stejné manželství jako ostatní, a kdo je oslavuje, ať jsou hrdí, ten jim bere popud změnit se a brání jim v úzdravě. A tím brání v úzdravě nám všem a rozvodovost si dál spokojeně roste a dětí ubývá, a ty, co zbývají, jsou z rozpadených rodin.

Teď to vyznívá, jako bych říkal, že homosexualita je nemoc a za to byste mě mohli rozcupovat, takový názor je dnes na hranici ilegality. Já říkám, že mnozí homosexuálové jsou jimi proto, že mají narušený vztah ke druhému pohlaví. Znám taky takové, kteří jimi prostě jsou, narodili se tak, je to jejich přirozenost. Osobně si nemyslím, že je nějak podstatné tyto skupiny odlišovat. Rozhodně bych nerad směřoval k tomu, že se bude zkoumat, kdo je jaký proč a jakou “terapii” mu předepíšeme. Přál bych si společnost, která upřednostňuje normální zdravé vztahy (a tím teď nepokrytě myslím heterosexuální) a toleruje ty ostatní.

V tomto vidím i biblické poselství. Starý zákon nás učí prosazovat a opatrovat normalitu a jednotnost a vypuzovat až likvidovat odchylky. Nový zákon nás učí vše podřídit imperativu lásky a ve všem jít od povrchnosti k podstatě.

Ostatně i dnešní evangelní čtení o Zacheovi k tomuto tématu silně promlouvá. Zacheus sice nebyl homosexuál nebo se to o něm aspoň neříká, ale byl celník. Byl Žid, který od ostatních Židů vybíral peníze pro Římany. Uvědomme si, že evangelia se odehrávají v okupovaném státě. Celníci byli kolaboranti s okupanty. Představte si Ukrajince na Krymu nebo v Luhansku, kteří vybírají peníze pro Rusáky. Já myslím, že si to vůbec představit nedokážeme, a Bohu dík za to. Ale určitě se shodneme, že takový člověk dělá něco, oproti čemu je absolutně nicotné, s kým pak večer zaleze do postele.

A Ježíš mu dává najevo, že ho za to neodsuzuje, přijímá ho, respektive přijímá jeho pozvání k němu domů. Ze všech lidí, co by ho chtěli pohostit, přijímá zrovna jeho. Ani po něm nechce, aby přestal s Římany kolaborovat, stačí mu, že tu funkci zastává poctivě, protože prostě ta společnost taková je, celníci tam patří, i když napomáhají nadvládě okupantů. Jaký chceme lepší příklad tolerance a přijetí?

K první otázce veřejných projevů homosexuality tedy zaujímám z obou stran negativní stanovisko: Na jednu stranu neodsuzovat, neplést se jim do toho, nechat každého, ať je, jaký je, a milovat ho takového! ale na druhu stranu neoslavovat, nepodporovat, nepropagovat. Normální je láska muže a ženy, ale ostatní formy ať nejsou trestané.

Myslím, že se tím z velké části vyčerpala i otázka homosexuálního sňatku. Jsem proti stavět homosexuální vztahy na roveň s těmi normálními. Manželství je spojení muže a ženy ve svátosti. Ale zároveň nevidím důvod, když dva muži nebo dvě ženy touží spojit svoje životy před tváří Boží a zavázat se k věrnosti a lásce, proč jim takové požehnání neposkytnout. Manželství to nebude, ale vlastně kdo ví? Svátost manželství poskytuje Hospodin a snoubenci jeden druhému vzájemně. Role kněze je tady vlastně naprosto vedlejší. Věřím, že jsou nestandardní vztahy, které se musí posoudit případ od případu a spíš radši vyjít vstříc než něco neprávem odepřít.

Nedělal bych z toho právo, ale nechal bych to jako možnost. Kdo jde jinou cestou než ostatní, nemůže očekávat, že bude mít cestu uhlazenou a bez překážek, ale ani bychom mu neměli v cestě bránit. Nechť vládne svoboda a láska, ne nenávist a ani pocit, že příslušnost k menšině nemůže člověka omezit. To teda může.

No a co církevní funkce? Je v pořádku, aby homosexuál vysluhoval večeři Páně a žehnal snoubencům? Víte co? Myslíte si, že heterosexuální kněz nemůže být mnohem větší hříšník a mnohem větší úchylák než ten homosexuální? Když o někom vím, že je nějak nenormální, začnu se na tu nenormalitu automaticky soustředit a začne mě rušit. My jsme ale všichni nesmírně složité bytosti. Každý v sobě máme to nejčistší dobro i to nejzrůdnější zlo. Nikdo není opravdu normální. A kdo má pocit, že normální je, ten sám sebe pořádně nezná. Kdo přistupuje ke svátosti, ten ať nepřistupuje ke knězi, ale skrz kněze k Bohu. Pak mu může být úplně fuk, ke komu kněz cítí přitažlivost.

Nenechme nic, aby nám bránilo na cestě k Bohu. Sexualita nám všem byla dána jako největší životní síla. Neznám jediného asexuálního člověka. Každý ji prožíváme po svém, každý jinak, ale všichni známe ten pocit, kdy pro nás druhý člověk je předmětem takové touhy, že nás to vnitřně sjednotí do jediného bodu, ze kterého toužíme se spojit. A takhle nás volá Bůh. Je na nás, abychom svoji sexualitu kultivovali a abychom se skrze ni nechali strhnout do citu lásky. Když si ošetříme vlastní zranění a vlastní vykřivenost, přestane nás tak fascinovat vykřivenost ostatních. V homosexuálovi přestaneme vidět homosexuála a začneme vidět zase lidskou bytost.