Neste kříže druhých – CČSH Třebíč

Izajáš 66, 10-14: další překlady
S Dcerou jeruzalémskou se veselte,
všichni, kdo ji milujete, jásejte!
Radujte se, radujte spolu s ní,
všichni, kdo jste nad ní truchlili!
Budete sát do sytosti z prsů její útěchy,
zalykat se rozkoší v jejím kyprém náručí!

Neboť toto praví Hospodin:
Hle – jako řekou zaplavím ji pokojem
a slávou národů jako rozvodněným potokem.
Budete se kojit v jejím náručí,
na jejím klíně budete laskáni.
Jako když matka své dítě konejší,
tak já vás potěším –
v Jeruzalémě dojdete útěchy.

Až to uvidíte, vaše srdce zajásá
a celí rozkvetete jako bylina.
Hospodinovým služebníkům bude zjevná jeho ruka,
na své nepřátele se však rozhněvá.

Galatským 6, 1-18: další překlady
Bratři, upadne-li někdo z vás do hříchu, vy duchovní mu pomozte v nápravě. Dělejte to ovšem ve vlídném duchu a každý si dávej pozor, abys sám nepodlehl pokušení. Neste břemena jedni druhých – tak naplníte Kristův zákon. Kdo si myslí, že je něco, a přitom nic není, ten si něco nalhává. Každý ať posoudí své vlastní jednání; ať se pak chlubí jen sám sobě a nesrovnává se s druhými. Každý musí nést svůj vlastní náklad.
Kdo je vyučován Slovu, ať se dělí o vše dobré se svým učitelem.
Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel. Kdo zasívá pro své tělo, sklidí z těla záhubu; kdo zasívá pro Ducha, sklidí z Ducha věčný život. Nepolevujme tedy v konání dobra, neboť v patřičný čas budeme sklízet bez ustání. Dokud je čas, prokazujme dobro všem, a zvláště členům rodiny víry.
PODÍVEJTE SE, JAK VÁM VELKÝMI PÍSMENY PÍŠU SVOU VLASTNÍ RUKOU.
Ti, kdo vás nutí k obřízce, se chtějí ukázat před lidmi a vyhnout se pronásledování pro Kristův kříž. Jsou sice obřezaní, ale oni sami Zákon nedodržují! Chtějí po vás obřízku, jen aby se mohli pochlubit vaším tělem. Já se však nechci chlubit vůbec ničím – kromě kříže našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je mi svět ukřižován a já světu. To, na čem záleží, totiž není obřízka nebo neobřízka, ale nové stvoření. Na všechny, kdo se budou řídit tímto pravidlem, ať přijde pokoj a milosrdenství jakožto na Boží Izrael.
Ať už mě s tím nadále nikdo neobtěžuje. Jizvy na mém těle jsou znamením, že patřím Ježíši.
Milost našeho Pána Ježíše Krista s vaším duchem, bratři. Amen.

Lukáš 10, 1-20: další překlady
Potom Pán určil dalších dvaasedmdesát a vyslal je před sebou po dvou do každého města a místa, kam měl sám přijít. Řekl jim: „Žeň je obrovská, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň. Jděte. Hle, posílám vás jako beránky mezi vlky. Neberte s sebou měšec ani mošnu ani obuv a s nikým se po cestě nezdravte.
Do kteréhokoli domu vejdete, nejdříve řekněte: ‚Pokoj tomuto domu.‘ Bude-li tam přítel pokoje, váš pokoj spočine na něm; a pokud ne, navrátí se k vám. V tom domě zůstávejte a jezte a pijte, co nabízejí – dělník si přece zaslouží svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu.
V kterémkoli městě vás přijmou, jezte, co vám nabídnou. Uzdravujte v tom městě nemocné a říkejte jim: ‚Přišlo k vám Boží království.‘ Když ale přijdete do nějakého města a nepřijmou vás, vyjděte na jeho ulice a řekněte: ‚Setřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který nám ulpěl na nohou. Vězte ale, že přišlo Boží království!‘ Říkám vám, že v onen den bude lehčeji Sodomě než takovému městu.
Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Kdyby se zázraky, které se dějí u vás, staly v Týru a Sidonu, dávno by činili pokání v pytlovině a popelu. Týru a Sidonu však bude na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, které jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla budeš svrženo.
Kdo vám naslouchá, naslouchá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá Toho, který mě poslal.“ Když se těch dvaasedmdesát vrátilo, radostně mu říkali: „Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!“
Odpověděl jim: „Viděl jsem, jak satan spadl z nebe jako blesk. Hle, uděluji vám moc šlapat po hadech a štírech i po veškeré síle nepřítele a vůbec nic vám neublíží. Neradujte se ale z toho, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“

Dnes jsme si četli z listu Galatským. Je to jeden z autentických dopisů apoštola Pavla. Je to dopis vyjadřující hluboké znepokojení a rozhořčení – jediný svého druhu. Apoštol Pavel podnikl misii do Galacie, založil tam křesťanskou obec a odešel. Za nějakou dobu přišli křesťanští kazatelé, kteří trvali na dodržování Mojžíšova zákona, jmenovitě na obřízce. K Pavlovi se to doneslo a napsal Galatským tento dopis, ze kterého je cítit, jak nesmírně mu záleží na tom, aby Mojžíšův zákon dodržovat nezačínali. To samo o sobě je dost zvláštní, nemyslíte? Pavel byl Žid, nikdy nepřestal být Židem a k židovství se hlásil i po konverzi. Židům radí, aby zákon dál dodržovali. To, že nenutí pohany, aby se zákonem řídili, to je výborné, určitě důležitá součást strategie, jak Krista rozšířit co nejvíc, protože Mojžíšův zákon je opravdu velmi obtížné dodržovat. Už jenom samotná obřízka, navíc ve starověkých podmínkách… samotná ta představa bolí. No ale když to někdo pro Krista byl ochotný přijmout a dodržovat, tak proč se nad tím rozčilovat, ne? Tak buď se raduju, že jsou tak horliví, nebo pokrčím rameny a nechám je, ať si dělají, co chtějí, ne? No ale ne. Pavlovi to přišlo jako naprostá zrada evangelia.

Podle jeho argumentace bych řekl, že mu vadilo, že kdyby opravdu přijali Mojžíšův zákon, ačkoliv v něm nevyrostli, prostě by je to strašně zaměstnávalo. Selhávali by a tím byli v hříchu, nebo neselhávali a měli tak být patřičně na co pyšní. Prostě by je to odvádělo od podstaty, od Krista. Já se vám přiznám, že svatý Pavel, jehož jménem se v bibli pronášejí misogynní a homofobní výroky, mi byl dlouho trnem v oku a důvodem, proč nebýt křesťanem. Až v poslední době odhaluju a oceňuju jeho genialitu a velikost jeho ducha. To, že rozpoznal, co by přijetí Mojžíšova zákona znamenalo pro pohanské křesťany, poukazuje na jeho prozíravost a pravou péči. Někteří se domnívají, že tento list psal v prvotním rozezlení. Ale propracovanost argumentace svědčí o opaku. Je to dopis využívající emoci (bezpochyby autentickou) jako prostředku, není jí vláčen. Ale zcela patrně si bere pravověrnost “svých” obcí velmi osobně a jako svoji zodpovědnost. Je to obdivuhodný muž. Pojďme se podívat na to, co nám dnes řekl.

“Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.”
Pavel tady mluví přímočaře, radí, co máme dělat, netřeba to nějak rozkrývat. Můžeme si všimnout, že se tady harmonizují dva protiklady: Toho, kdo se provinil, máme vést na pravou cestu, ale nemáme si myslet, že jsme sami neomylní. Zní to tak samozřejmě, ale do obou stran se lidi často uchylují, každý podle svého založení. A mám takový pocit, že my tady spíš potřebujeme tu první radu: Pomáhejme na pravou cestu tomu, kdo se provinil. Je tak snadné mávnout rukou nebo si říct: “Co já mu budu vykládat?” Nebo: “S ním se stejně nedomluvíš, to je jak házet hrách na stěnu.” Stará indická moudrost praví, že člověk má právo na činnost ale nikoliv na její plody. Jestli ten hrách ze stěny spadne nebo se stane zázrak, to není moje věc, jak to dopadne, a za jak dlouho, je na Bohu. Ústy svatého Pavla mě tady ale zavazuje k tomu, když se proti mě někdo proviní, abych to nenechal být, ale řešil to. Vhodným způsobem – jasným vodítkem tady je pomoct bratru, který se proviňuje, aby se vrátil na správnou cestu. A nemusíme si s falešnou skromností umývat ruce, že “copak já vím jaká je pro něho správná cesta?” Mám problém? Mám. Líbílo se mi, co ten člověk udělal? Nelíbilo. Je v tom kus mojí pošetilosti? Určitě, takže mám u sebe na čem pracovat, super, ale je v tom i kousek jeho viny, tak mi svatý Pavel vyřizuje vzkaz od Krista, že mám tomu člověku pomoct.

Ke každému se lze dostat, oslovit ho tak, aby uviděl, v čem chybuje. Někomu se stačí upřímně otevřit, na někoho platí humor, někdo potřebuje přetáhnout fošnou po hlavě. Klíčem je rozpoznat v tom druhém sám sebe, napojit se, milovat ho, a dát mu to, co vím, že bych na jeho místě potřeboval já. Všichni jsme jedno a skrz lásku máme klíč jeden do druhého. A to platí obzvlášť o lidech, kteří se proti nám proviňují.

Svatý Pavel pokračuje: “Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.” Tohle mě vede ke stejnému závěru – nedá se to realizovat jinak než skrz jednotu v lásce. A tím nemyslím, že máme druhého milovat tím způsobem, že budeme za něho dělat věci, které náleží jemu. Ten výrok k tomu svádí, ale tohle není zdravé. Moc se mi líbilo přísloví, nevím už jeho původ, že “kdyby se postaral každý sám o sebe, bylo by o všechny postaráno.” Máloco je tak smutné jako vidět třicetiletého chlapa, jak žije u rodičů, maminka mu vaří, pere a uklízí a on si stěžuje, s žádnou ženou nevydrží, a postupně propadá alkoholu nebo něčemu podobnému. Na vině je maminka, a při tom by si o sobě mohla myslet, jak nenaplňuje zákon Kristův, když na sebe bere kříž druhého. Nedělám si nároky na to, vidět svatému Pavlovi do hlavy, ale dám ruku do ohně za to, že takhle to opravdu nemyslel.

I zde je klíčem jednota skrze lásku. Břímě druhého na sebe mohu vzít, když v něm rozpoznám sám sebe, když poznám, že to, čím prochází bližní, mi má něco dát, něco říct. Vezmu na sebe jeho kříž ne abych to udělal za něho, ale protože poznávám, že to mám udělat já za sebe a Bůh je tak hodný, že mi ten kříž přináší v životě bližního. Udělat něco za někoho jiného nelze. Ale lze něco udělat za sebe. Když procítím, že můj bližní a já jsme jedno, můžu zdánlivě jeho břímě ponést. Zákon Kristův totiž není zákonem občanským, nýbrž zákonem niterným a zároveň zákonem vesmírným. Nelze ho plnit povrchně.

“Myslí-li si někdo, že je něco a není nic, klame sám sebe.”
Ve skutečnosti jsme všichni nic a klameme sami sebe v domnění, že jsme něco. Bůh je všechno. “Já jsem,” to o sobě pravdivě říká. My jsme oproti Bohu opravdu nic. Nejenže on by byl o tolik větší a mi tak titěrní, že bychom byli jako nic, ale skutečně nic, ačkoliv také jsme. Krásný příměr dává matematika. Přímka má nekonečnou délku a bod nulovou. Bod existuje, ne že ne, ale je skutečné nic, je nula. Stejně tak těleso v prostoru má svůj objem, a celý prostor má objem nekonečný. My jsme boží obrazy a dvojrozměrný obraz existuje, to bezpochyby, ale objem má nulový, je to opravdové nic. Tak i my existujeme, ale jsme opravdové nic oproti Bohu, který je vším. A není to jenom negativní, snižující obraz o nás. Je také pravda, že jsme v jádru božští, že máme božskou podstatu. Bůh nás tvoří a my jsme s ním jedno. A ani Bůh nic není. Nelze na něco ukázat a říct: “To je Bůh.” To, že jsme něco, vážíme tolik a tolik kilo a měříme tolik a tolik a v pase máme tolik, to nejsme my! To je právě ten klam. Myslíme si, že jsme něco a přitom nejsme nic. Protože jsme jako Bůh. Z něho všechno pochází, ale není nic, co by bylo Bůh. Tak ani není nic, co by bylo “já”. My jsme obraz Boží.

“Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak se bude mít čím chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.” Doslova “Bude mít chválu v sobě, ne v jiném. Každý ponese svoji vlastní váhu”.
Tady mi svatý Pavel nahrává do mého výkladu. Příklad maminky, co rozmazluje svého dospělého syna, můžeme rozšířit o to, že se chudák ženská před obchodňákem pořád nechává slyšet, jak její synáček vyštudoval univerzitu a jak to tam měl těžké a každý trne, jen aby s ní nezabředl do hovoru, protože to slyšel padesátkrát. Ale není vůbec třeba dávat tak groteskní příklad, jakkoliv sedí na smutně velkou část populace. Myslím, že se to týká naprosté většiny lidí, že se chlubí, byť třeba jen vnitřně, cizím peřím. Ale nejčastěji to vidím spíš trochu přeneseně, nejde ani tak o chloubu, jako spíš o ztotožňování se. A nevyhýbá se to ani mně. Prakticky všichni jsme měli nějaký názor na roušky, očkování, opatření, nákazu, teď válku… a na základě čeho si ty názory děláme? Na základě vlastních myšlenek? Na základě vlastních zkušeností? Není to spíš tak, že si něco přečteme nebo něco slyšíme, zarezonuje to s nějakým naším dosavadním postojem, a tak si tu myšlenku, ten závěr vezmeme za vlastní? Kolik lidí jsem slyšel mít plnou pusu virulence a r faktoru nebo toho, jak nám lžou a jak nás manipulují… neříkám, že to nemůže být pravda, ale jsem si prakticky jistý, že to všechno byly myšlenky a závěry někoho jiného, než kdo to ze své pozice říkal. Náš svět je tvořen informacemi typu “jedna paní povídala.”

Ale tady mi zase Pavel kontruje a říká: “Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu.”
Není tedy všechno, co slyšíme zvenčí “cizí peří.” Máme se nechat vyučovat a dokonce za to máme svého učitele živit. Tohle je rozhodně rada zasazená do kulturně společenského rámce. Náš model funguje jinak, než že bychom se dělili o jídlo, nocleh nebo sklizeň. Ale jako důležité se mi tu jeví, že nemáme stavět jen na “svých” myšlenkách, jak by se to mohlo zdát. Ale máme se nechat učit a vynakládat na to prostředky. Do toho, jak a čemu se vlastně nechat učit, se nechci nořit, to je na každém. Ale napadla mě jedna zajímavost k pojmu vzdělání – edukace. Pro nás je to předávání kompetencí, které mají být člověku nebo společnosti k užitku. Tak se třeba učím řídit auto, abych mohl jezdit autem. Vzdělávám se v oblasti gender studies, abych se orientoval ve společnosti s 59 pohlavími. Ale edukace je od latinského slova ēdūcō, čili vyvádím. Nemyslím, že hrozně vyvádím, tropím scény, ale vyvádím někoho z temnot na světlo. Vzdělání má být, nebo aspoň dřív se to tak bralo a mně se to líbí, něco, co člověka vede k jednomu cíli, k Bohu. A myslím, že když svatý Pavel mluví o tom, být vyučován ve slovu, tak jiné slovo než slovo Boží na mysli neměl. Neznamená to, že se musím učit jenom Bibli, abych s Pavlem harmonoval. Ale že se mám učit se záměrem opustit temnotu, v níž se nalézám, a vstoupit na světlo Boží.

“Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá Ducha, sklidí život věčný.”
Jak to asi myslel, že se nikdo nebude Bohu posmívat? Já se přece klidně posmívat můžu: “Hahá, bože, kiš kiš, hanba.” V tom mi nikdo nezabrání, a obzvlášť ne Bůh, kterého se to určitě strašně dotkne. Moje slova jsou totiž prázdná, nemají žádnou váhu, protože se posmívám neopodstatněně. Nemám se Bohu za co posmívat. A to si myslím, že chtěl Pavel říct: Prostě Boha nejde nachytat při lži nebo selhání. Nejde se mu posmívat v pravdě. A to říká jako povzbuzení: Máme konat dobro pro Boha a nebát se, že by to přišlo vniveč.

Tady Pavel navazuje do finiše, vlastně takovým trochu citovým vydíráním, jak bychom dnes řekli – vidíte to velké písmo? Tohle píšu sám, vlastní rukou: Nevěřte těm, kdo po vás chtějí obřízku. Celý ten dopis, všechna argumentace, všechna ta podpora v konání dobra směřuje sem: Nenechávejte se přemluvit k obřízce a plnění Mojžíšova zákona. Chtějí se jenom pochlubit tím, co se na vás stalo vnějšně.

Myslím, že pro nás je tohle relativně okrajové – vidím v tom obraz lidí, co se dají na pravou duchovní cestu a pak se nechají strhnout k povrchnosti. Zabřednou do paleo-veganství, řeší pořád, co jíst a co ne a jak zachraňujou planetu a jestli nosí hadry z biobavlny, a zapomínají na to, že jejich cíl svět přesahuje. Ještě líp mi na to sedí křesťanské směry, které se strašně snaží být autenticky biblické a starokřesťanské a myslí si, že když se nepokřtí ponořením, tak nejsou pokřtění, a řeší formální kraviny, místo aby se dali do služeb Kristových. K něčemu takovému asi galatští tíhli a Pavel napsal excelentní, silné dílo, aby jim z toho pomohl. Přál jim pravdu.

Což mě přivádí k závěrečné letmé zmínce o Janu Husovi, jehož asi nejslavnější citát praví, že máme každému pravdu přáti. A to jsou slova, která vzkázal Čechům, které tolik miloval, věda, že je už nikdy nespatří, a že bude popraven. Naše církev si přízvisko “husitská” vzala v roce 1971. A já jsem za to rád, protože Jan Hus je hrdina a k jeho odkazu se chci hlásit a přináležení k “církvi husitské” je toho krásným vyjádřením. Dovolte mi, abych připomněl Jana Husa několika úryvky ze svědectví Pogia, mnicha, který z papežského pověření vedl Husa do Kostnice.