Prezident – CČSH Třebíč

1. Samuelova 8, 1-8: další překlady
Když potom Samuel zestárl, ustanovil za soudce v Izraeli své syny. Jeho prvorozený syn se jmenoval Joel, druhý Abiáš a byli soudci v Beer-šebě. Nechodili však po cestách svého otce. Šlo jim o zisk, brali úplatky a překrucovali právo.
Všichni stařešinové Izraele se tehdy sešli a vydali se za Samuelem do Rámy. „Pohleď,“ řekli mu, „ty už jsi starý a tví synové nechodí po tvých cestách. Raději nám tedy ustanov krále, ať nás vede – tak je to přece u všech národů.“
Když ale řekli: „Dej nám krále, ať nás vede,“ Samuelovi se to nelíbilo. Modlil se proto k Hospodinu a Hospodin Samuelovi řekl: „Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes – když mě opouštěli a sloužili cizím bohům – tak se zachovali i k tobě.

Římanům 13, 1-8: další překlady
Každý ať se podřizuje vládnoucí moci. Veškerá moc je totiž od Boha, takže současné vlády jsou zřízeny od Boha. Kdo odmítá vládu, bouří se tedy proti Božímu zřízení; a vzbouřence čeká jistý trest. Vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale zlo. Chceš se nebát vlády? Konej dobro, a vláda tě pochválí; je přece Božím služebníkem pro tvé dobro. Pácháš-li však zlo, boj se! Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla.
Proto se musíme podřizovat – nejen kvůli hrozbě trestu, ale i kvůli svědomí. Proto také platíte daně – vždyť jsou to Boží služebníci a pilně se věnují své práci. Každému dávejte, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu vážnost, tomu vážnost, komu čest, tomu čest. Nikomu nedlužte nic než vzájemnou lásku; kdo miluje druhého, totiž naplnil Zákon.

Matouš 22, 15-22: další překlady
Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho chytili za slovo. Pak za ním poslali své učedníky s herodiány. „Mistře,“ řekli, „víme, že jsi pravdomluvný, pravdivě učíš Boží cestě a na nikoho nedbáš, neboť se neohlížíš na to, kdo je kdo. Proto nám řekni, co si myslíš: Je správné dávat císaři daň, nebo ne?“
Ježíš znal jejich podlost, a tak jim řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně.“ Přinesli mu tedy denár. „Čí je ten obraz a nápis?“ zeptal se jich.
„Císařův,“ odpověděli.
„Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,“ řekl jim. V úžasu nad tím, co slyšeli, ho nechali být a odešli.

Máme za sebou volbu prezidenta republiky. Je to čtvrtý demokraticky volený prezident České republiky. Když se ohlédnu za vývojem našich prezidentských osobností, nemohu si nepovzdechnout. Za socialismu se nedá o volbě v pravém slova smyslu hovořit, takže má smysl hodnotit od sametové revoluce.

Václav Havel je jednou z nejuznávanějších osobností naší moderní historie, mnoha opěvován až uctíván. Jestli se mu něco vyčítá, pak nejvíc to, že schvaloval americké humanitární bombardování v Jugoslávii. Nicméně byl to člověk, který dokázal před převratem z vlastní iniciativy napsat Husákovi otevřený dopis, kde velmi pravdivě a palčivě kritizuje jeho politiku a apeluje na jeho historickou odpovědnost. To udělal bez naděje na to, že by byl vyslyšen a bez tušení, že bude jednou sám ve vysoké politice. Jakkoliv nejsem sám Havlovým stoupencem, značné kvality se mu nedají upřít.

Václav Klaus je pak velmi inteligentní a velmi schopný člověk, ale v morálce a lidskosti prezidenta jsme si jeho volbou značně ubrali. Samolibost a absence sebereflexe nás bolely z jeho slov i činů. Když se někdo smál Havlovi, tak proto, že mu ušili krátké kalhoty nebo proto, že objímal americké politiky. Nic, co by ho usvědčovalo z nekalosti. Celý svět se smál nejen prezidentovi, ale Česku, když Klaus ukradl propisku. Tehdy jsme si čichli k tomu, jaké to je se za prezidenta stydět.

Miloš Zeman pak toto umění rozvinul do opravdového mistrovství. Stud vůči němu se mísil s opovržením, absolutním distancem a nevěřícím údivem nad tím, že byl zvolen i do druhého období. Vulgarismy, opilost a vrcholná arogance zabíjely zbytky naší úcty k prezidentskému postu, ale to vlastně ani nebylo tak hrozné jako zaprodávání Česka východním diktaturám. Snad jediný moment, kdy jsem byl na Zemana jako prezidenta hrdý, bylo, když bezprostředně po ruské invazi na Ukrajinu Putinovo počínání rezolutně odsoudil.

Tendence ve vývoji osobností našich demokratických prezidentů je vcelku mrazivá a vůbec nechci domýšlet, kam by logicky směřovala extrapolace na nově zvolenou osobnost.

Otázkou je, jak se k prezidentskému úřadu a k prezidentovi stavět a co si k tomu můžeme vzít z hlediska křesťanství. Četli jsme dnes tři biblické texty, které se všechny týkají světské moci. První nám říká, že zvolit si za vůdce člověka namísto samotného Boha je trestuhodný krok stranou. Druhý nám říká, že světská moc je od Boha a proto je potřeba ji respektovat. Třetí nám radí oddělovat světské od božského. A hlavně, co jsme sice nečetli, ale co je nejpodstatnější, skutečným králem (a tím spíše prezidentem) je nám Kristus.

Všechno začne dávat dobrý smysl v momentu, kdy připustíme, že nejsme oddělené bytosti, a že události, lidé a státy, mají svoji duchovní složku, která je rozhodující. Jakou budeme mít hlavu státu je v podstatě zákonitě dáno stavem národa samotného. Stát, obzvlášť národní, v historii zakořeněný, jednotný stát jako Česká republika, je bytostí, stejně tak jako třeba člověk, nebo lidská buňka nebo třeba Galaxie. Všechny zákonitosti mají svoje paralely na všech úrovních velikosti. Bělochovi nenaroste černá ruka. Ženě nenarostou na prsou chlupy. Slušný národ nezvolí sprostého prezidenta. Kdyby v duchovní oblasti neměl český národ v sobě kvalitu hulvátství a sprostoty, nenapadlo by Zemana do rádia pouštět nadávky z pussy.

V tomhle samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit a je to zcela legitimní. Já tady v podstatě zase přednáším ezoterické postoje, za což by mě někdo klidně mohl chtít exkomunikovat z církve. Nevadí, nejde o to, abyste to tak začali vnímat a brát. Jde mi o to, co z toho plyne.

První, co z toho plyne, je potřeba přijmout sounáležitost a zodpovědnost. Jsme členové českého národa. Jakého máme prezidenta a jak se dotyčný chová, je odraz i našeho nitra. Jsme za to spoluzodpovědní. Nemůžeme prostě říct: Tohle není můj prezident. Je to jako se členem rodiny: Člověk může mít dítě, které začne páchat kriminální činnost nebo třeba matku alkoholičku. Cítit stud je přirozené. Ale nejde dělat, že se mě ten problém netýká, a že já v sobě nemám semeno téhož.

Můj tatínek třeba celý život běhal za ženskýma. Měl milenky všude možně po okrese a po republice. Já v sobě tuhle tendenci nosím, poznávám se v něm. Kdybych si to nepřiznal, ovládalo by mě to a byl bych na tom stejně jako on. Kdybych si to přiznal, ale odsoudil to a distancoval se, mohl bych propadnout do druhého extrému a stát se mravokárcem a upjatým puritánem a buď by mě to časem omrzelo a spadl bych zpátky do neřesti nebo bych znechutil svého syna a dědečka by napodoboval on. Mohl bych si to přiznat, připustit a prostě to brát jako svoji náturu, otce kopírovat a tím problém zase přenést na další generaci. Ale taky se můžu snažit proniknout do podstaty. Pohlédnout sobě a otci do očí a pojmenovat to, co vidím. Přijmout jeho i sebe, milovat a vychovat k lepšímu. To, co hnalo jeho i mě, je ve skutečnosti nespokojenost se standardními, povrchními vztahy, jaké jsme odkoukali v rodině a ve společnosti. Je to potřeba hledat skutečnou blízkost, i když naprosto bláhově v klínech cizích žen. Je to ve skutečnosti touha po opravdové lásce, kterou docílit ve vztahu vyžaduje nekompromisní pravdivost, která často strašně bolí obě strany, ochotu se měnit, podstoupení rizika, odhalení slabosti. Jako všechno, i touha po ženách je dar od Boha, který mě může dovést až k Němu a pomoct mi stát se věrněji Jeho obrazem. Nic není ve své podstatě špatné, všechno je Boží. Jen člověk musí hledat království Boží přede vším. A z toho brát sílu a odvahu svoje obdarování kultivovat.

Tak i s prezidentskými nešvary. Co je vulgarita? Co je opilost? Vulgarita je ve své podstatě to, že člověk nedbá na konvence a říká to, co chce. Realizováno to bylo od Zemana naprosto tragicky a moc nám to všem uškodilo. Ale v jádru je láska k pravdivosti a odpor k poklonkování. Opilost je vypnutí rozumu a radování se ze života. Nejsme jako východní národy, které mají zakořeněnou úctu k autoritám. Milujeme pravdu a toužíme ji říkat bez obalu! Nejsme jako strohé germánské národy, které se stále drží střídmosti a rozumu. Potřebujeme se společně radovat a dokážeme odhodit spory a rozdíly u půllitru piva. Zeman nám svými oplzlostmi připomínal, kdo jsme – ale musíme ty vlastnosti kultivovat! Máme být nač hrdí, ale jen když s tím směřujeme k Bohu.

Abych to shrnul: První můj vývod je, že svého prezidenta máme přijmout za vlastního, milovat ho a jeho nešvary poznávat ve svém nitru.

Na to hned navazuje druhý důležitý bod, a to je již zmíněná láska. To, jestli prezidenta, a teď nemyslím osobně, ale jako člověka ve funkci, milujeme nebo soudíme, má rozhodující vliv. Láska je skutečně všemocná. Tím nechci říct, že máme schvalovat zhůvěřilosti, kterých se dopouští nebo ho zbožňovat. Kritický úsudek si samozřejmě nutno ponechat. Mám na mysli stavět se ke státu třeba jako ke svému tělu. Když mi onemocní nějaký orgán, je hloupé a nebezpečné se k tomu orgánu začít stavět nepřátelsky. Dál miluju celé svoje tělo, starám se o něho jako o chrám Boží, jako o prostředek k tomu, abych mohl konat Boží vůli, jako o bránu k životu, ke všemu dobrému, co mě potkává. Chci se uzdravit, nechci se vyměnit. Tak se i stavme ke svojí vlasti. Milujme svůj stát, svoji vlast. Život bychom za ni položili. Nikdy by nás nepřestalo bolet, kdybychom ji ztratili. Tady jsme doma. Za naši vlast bojovalo a zemřelo tolik hrdinů! Odkázali nám ji a my tu teď můžeme žít. Jak naprosto nesamozřejmé to je, že máme samostatný suverénn stát! Kolik lidí v různých dobách o to bojovalo s nasazením života! A když máme prezidenta, který nás poškozuje, má naše vlast nemocnou hlavu. Budeme ji kvůli tomu nenávidět? Budeme jí opovrhovat? Zřekneme se jí? Ne, měli bychom toužit po úzdravě a všechno pro ni dělat. Věřte mi, že samotný postoj lásky přinese citelnou změnu. I v chování samotného prezidenta.

Tohle může znít jako magie. Ale v magii upíráte sílu své mysli na to, abyste dosáhli svého – třeba aby se někdo zachoval, jak to chcete. Ale v lásce neupíráte svoji sílu. Láska nás přesahuje a spojuje. Láska je Bůh. Tady působí vůle Boží a síla Boží.

Krom toho, jak nás má prezident dobře reprezentovat a hájit naše zájmy, když mezi ním a námi nepanuje vztah lásky? Ten vztah byl velmi důkladně poničen a teď máme možnost to napravit. Třeba udělá první krok sám nový prezident… kdo ví? Ale měli bychom se sami ujmout iniciativy. Vůbec vztah bohatých a chudých, mocných a prostých je pochroumán. Přitom mocní jsou mocní jen díky prostým a bohatí jsou bohatí díky chudým. Mocní a bohatí mají zodpovědnost vůči ostatním. A naopak, chudí a prostí mohou nesmírně profitovat z moudrých rozhodnutí mocných a bohatých. To, co by sami chudí a prostí nikdy nemohli dokázat, mohou dokázat bohatí a mocní. Existence těchto dvou skupin je tak úžasnou příležitostí pro vzájemné prospívání jedněch druhým! Co je lepšího než být mocný a bohatý a být užitečný lidem? A co je lepšího než mít moudrého člověka, který drží moc a majetek a hospodaří s ním pro nás prospěch? Můžete namítnout, že bohatého a mocného není záhodno milovat, dokud neprokáže, že hospodaří dobře. Inu, takového člověka je potřeba kritizovat, ale láska se může projevovat i tím, že budeme takového člověka napomínat, očekávat od něho dobré chování. A nový prezident je dobrá příležitost k tomuto postoji.

Opět pro shrnutí: Druhý vývod je, milujme svoji vlast a s ní i všechny její organické součásti, včetně hlavy státu.

Třetí bod prakticky vyplývá z dosavadních: Začněme se změnou u sebe. Prastarý duchovní zákon praví: “Jak nahoře, tak dole.” Buďme my bezúhonní, buďme čistí. Ve skutcích, ve slovech, v myšlenkách. Sám sobě toto pravím, neboť mám mnoho co dohánět a napravovat. Změním-li do hloubky sebe, změní se i svět kolem mě.

Teď jsme ale v situaci, kdy nám prezidenta bude dělat někdo nový, koho jako prezidenta ještě neznáme. Ani ten člověk samotný teď ještě neví, jak bude úřad zastávat. Ještě nám na něm vlastně nemá co vadit. Třeba bude skvělý, třeba bude horší než kdo před ním.

Nenechme se zneklidnit. Máme dost práce s tím, abychom plnili vůli Boží, abychom přinášeli Království Boží na zemi a dělali tak ze svého národa národ Kristův. My nemáme čas trnout, co se děje v politice.

Co je císařovo, máme dát císaři. My nežijeme v monarchii, ale v pochroumané, nedokonalé demokracii. I ona si vyžaduje svoje – vyhledávání spolehlivých informací a jejich kritické, rozumné vyhodnocování. Diskuzi. Kultivovanou věcnou diskuzi s aktivním nasloucháním a věrností pravdě. Účast nebo opodstatněnou a vědomou neúčast ve volbách. Zapojení se. A co je Božího, máme dát Bohu. Povznesení nad věci tohoto světa. Naději ne v lepší časy a levnější komodity, ale v to, že se Kristus ujme vlády nad námi, nad každým z nás osobně. Chránit pro Boha svůj vnitřní klid, svoji touhu. Máme právo dát svoje životy do rukou Božích. A taktéž máme právo dát svůj národ do rukou Božích. Bůh se nás ujme, on nikdy nezklame. Musíme se pak o to zodpovědněji už ne o svůj život, už ne o svůj národ, ale o Boží, starat. Ale jak to s ním dopadne, už naše starost není. My jsme Boží jako jednotlivci i jako národ. A co je Božího, dejme Bohu.