- Skutky 2, 1-21
- další překlady
Když přišel den Letnic, byli všichni jednomyslně spolu. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svou rodnou řeč? Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ Všichni žasli a nevěděli, co si o tom myslet. „Co má tohle znamenat?“ ptali se jeden druhého.
Někteří se ale posmívali a říkali: „Opili se novým vínem!“ Tehdy vstal Petr s ostatními jedenácti a hlasitě k nim promluvil: „Židé a všichni, kdo pobýváte v Jeruzalémě, chci vám něco oznámit. Dobře mě poslouchejte: Tito lidé vůbec nejsou opilí, jak si myslíte – vždyť je teprve devět hodin! Děje se ale, co bylo předpověděno ústy proroka Joele:
‚V posledních dnech, praví Bůh,
vyliji svého Ducha na všechny lidi.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat,
vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny.
Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech
vyliji svého Ducha a budou prorokovat.
Ukážu zázraky na nebi a znamení na zemi,
krev a oheň a oblaka dýmu.
Slunce se obrátí v tmu a měsíc v krev,
než přijde veliký a zjevný Hospodinův den.
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno,
však bude zachráněn.‘
- Římanům 8, 1-17
- další překlady
A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích, aby spravedlivý požadavek Zákona byl naplněn na nás, kdo nežijeme podle těla, ale podle Ducha.
Lidé těla myslí na věci těla, ale lidé Ducha na věci Ducha. Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu. Ti, kdo žijí v těle, se tedy Bohu líbit nemohou.
Přebývá-li však ve vás Boží Duch, pak nežijete v těle, ale v Duchu. Kdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li Kristus ve vás, pak je sice tělo kvůli hříchu mrtvé, ale duch žije díky spravedlnosti. Přebývá-li ve vás Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který ve vás přebývá.
Nuže, bratři, nejsme nikterak povinni žít podle těla. Žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li skutky těla Duchem, budete žít. Všichni, kdo se dají vést Božím Duchem, jsou totiž Božími syny. Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče! Sám Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li jeho děti, pak jsme i dědicové, totiž dědicové Boží a spoludědicové Kristovi. Máme-li tedy podíl na jeho utrpení, budeme mít podíl i na jeho slávě.
- Jan 20, 19-23
- další překlady
Večer téhož dne, onoho prvního dne v týdnu, se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi. Vtom přišel Ježíš, postavil se doprostřed a řekl jim: „Pokoj vám.“ Po těch slovech jim ukázal své ruce i bok. Učedníci byli šťastní, že vidí Pána. „Pokoj vám,“ opakoval Ježíš. „Jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je zadržíte, tomu jsou zadrženy.“
Říká se, že největším křesťanským svátkem jsou Velikonoce. Samotné vzkříšení by pro nás bylo ale bezvýznamné, nebýt seslání Ducha svatého. Otec i Syn by si mohli sedět na nebesích, ale nás by se to netýkalo, kdyby nám Duch svatý nedal je poznávat. Seslání Ducha svatého je pro mě tím pravým vyvrcholením církevního roku.
Karel Makoň, ze kterého velmi rád čerpám, praví, že Duch svatý přichází vždy zcela zákonitě tam, kde je pro něho místo. Směje se církevním synodám, kde houževnatě prosí o Ducha svatého a kde nic tu nic. Říká, že nějaká slovní prosba je naprosto zbytečná, musí se vystihnout podmínky pro jeho přijetí. A hlavní podmínkou je vyprázdnění se od sebe samého. Na to je výborné dělat něco s takovým nasazením, že u toho člověk na sebe zapomene. Ale aby člověka činnost nepohltila a nesvedla z cesty, potřebuje pevnou oporu. My tu pevnou oporu máme ve víře v Krista.
Víra umí být pevná a nezlomná. O Duchu svatém se ale říká, že je na nás vylit. Vylití, to je kapalné, plynoucí, je to úplně jiná kvalita. Nedá se podchytit, nedá se uchopit. Jistě, duch je dech, jak řecky (pneuma), tak hebrejsky (ruah). Ale ten obraz vylití má něco do sebe. Když si představím, jak na nás Bůh vylívá Ducha svatého, napadne moji hravou mysl, že by se taky nemusel trefit a Duch by mohl přijít nazmar. A to zase moji hravou, až rozvernou mysl posouvá k sexuálním asociacím, kde se taky může něco vylít bokem a přijít nazmar. Promiňte, že tak provokuju, snad si to můžu mezi váma dovolit. Ostatně Bible se tomuto tématu nevyhýbá, jak dobře víte. Bůh zabil Onana, že takhle vylíval bokem. Můj vnitřní moralista mě okřikuje za tu nestoudnost přirovnávat Ducha svatého k semeni. No ale běž chvilku za dveře, vnitřní moralisto. Je to opravdu nesprávný obraz? Cožpak se nepraví v listu Efezským v páté kapitole, že láska muže k ženě je jako láska Krista k církvi? Ano, a praví se též, že to je velké tajemství.
Co se zdá, že moc nesedí u tohoto přirovnání, je načasování: Vylití Ducha svatého je sice vyvrcholením církevního roku, ale předchází mu smrt Kristova, jeho odchod, a jen tu a tam letmá návštěva. To se nezdá být přiléhavou paralelou dění, kterému by mělo korunovat oplodnění, že? Tam by kontakt měl být asi spíš dost intenzivní a radostný, asi jako když byl Ježíš ještě s učedníky a brblajícím farizeům říkal, že jak se asi můžou postít, když ženich je ještě s nimi? Ale dochází k tomu teď. V době, kdy Ježíš je tělesně pryč, je po smrti, kdoví jestli učedníci vůbec v tu dobu mají ánunk, že před pár dny vstoupil na nebesa? Jsou bez Ježíše, který by je vedl, bezmocní a bezradní. Tohle není žádný obraz milování.
Ale já si myslím, že to je, jak už to u Písma svatého bývá, ještě moudřejší, než by se mohlo zdát. Možná nám to říká, že když se má něco povést, něco opravdu důležitého, velkého, stane se to tehdy, když se člověk vzdal svých plánů a nadějí. Ostatně, když učedníci chodili s Ježíšem, mysleli na to, kdo bude v království nebeském největší, a kdo bude sedět po Ježíšově pravici a levici, a jestli nemají seslat oheň z nebes na město, kde je odmítli nechat přenocovat… Mně se nezdá, že by tohle byl ten nejlepší stav mysli na přijetí Ducha svatého.
A tak je to i s náma. Když se daří, když jde všechno podle plánu, držíme se svých představ a místo pro Ducha svatého tu není. Zázraky se dějí, když zbyla touha po Bohu, ale všechny opěrné body ze světa jsou pryč. Tak se manželskému páru třeba nedaří otěhotnět, když mají vyřízenou hypotéku, vybranou školku a jméno pro kluka a pro holku, ale otěhotní, když muž přijde o práci a žena se pohádá s rodiči tak, že nějaké hlídání nepřipadá v úvahu.
Když se opíráme o svoje jistoty, jsme zavření a Duch svatý do nás nepronikne. On nikoho neznásilňuje. Ale to neznamená, že musíme čekat, až se něco v životě pokazí. Můžeme se dát plně do služeb Ježíše Krista – jeho příkazy jsou natolik radikální, že jejich plnění nám spolehlivě zaplní celý život a klidně si u toho můžeme nechat zaměstnání i rodinu. Když nebudeme nic vlastnit, ale poctivě se o všechno pro něho starat, otevřeme se Duchu svatému dobrovlně a nemusíme čekat na katastrofu.
Proto si za nás všechny dovolím poprosit, ať jsme vůči Kristu měkcí a poddajní jako milující žena vůči svému milému. Ať ho do sebe vpustíme a necháme v sobě počít z Ducha svatého, abychom o Vánocích mohli zrodit Ježíška, tohle těhotenství se za šest měsíců stihne.
Facebook