- Deuteronomium 30, 15-20
- další překlady
Pohleď, co ti dnes předkládám: Život a blahobyt, nebo smrt a neštěstí.
Proto ti dnes přikazuji: Miluj Hospodina, svého Boha, kráčej po jeho cestách a zachovávej jeho přikázání, pravidla a zákony. Pak budeš žít a růst a Hospodin, tvůj Bůh, ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit.
Pokud se však v srdci odvrátíš a nebudeš poslušný, ale necháš se strhnout, aby ses klaněl cizím bohům a sloužil jim, pak vám dnes oznamuji, že zcela vyhynete; v zemi za Jordánem, kterou jdete obsadit, dlouho nezůstanete.
Volám si dnes proti vám za svědky nebe a zemi: Dnes jsem vám předložil život a smrt, požehnání a prokletí. Vyber si život, a budeš živ ty i tvé símě. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej ho a přimkni k němu. Vždyť na tom záleží tvůj život a délka tvých dnů! Pak budeš moci žít v zemi, o níž Hospodin přísahal tvým otcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.
- 1. Korintským 3, 1-9
- další překlady
Jenže já jsem s vámi, bratři, nemohl mluvit jako s duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nemluvňaty v Kristu. Krmil jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste stále tělesní. Copak nejste tělesní a nechodíte po lidských cestách, když mezi sebou máte závist a svár? Když jeden říká: „Já jsem Pavlův“ a druhý „Já zas Apollův“, nechováte se jen jako obyčejní lidé?
Kdo je vůbec Apollos? Kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, a to každý, jak mu dal Pán. Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh. Vůbec nejde o to, kdo sází, ani o to, kdo zalévá, ale o to, že Bůh dává vzrůst. Ten, kdo sází, a ten, kdo zalévá, jsou jedno; každý však dostane svou vlastní odplatu za svou vlastní práci. Jsme tedy Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba.
- Matouš 5, 21-37
- další překlady
Slýchali jste, že předkům bylo řečeno: ‚Nezabíjej,‘ a kdokoli by někoho zabil, bude vydán soudu. Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl: ‚Blázne!‘ bude vydán pekelnému ohni. Proto když bys přinášel na oltář svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar tam před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Teprve potom přijď obětovat svůj dar. Se svým odpůrcem se dohodni rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj odpůrce nevydal soudci a soudce zřízenci a byl bys vsazen do vězení. Amen, říkám ti: Určitě odtamtud nevyjdeš, dokud nevrátíš poslední haléř.
Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.
Také bylo řečeno: ‚Kdo chce zapudit svou manželku, musí jí dát rozlukový list.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo zapudí svou manželku (kromě případu smilstva), přivádí ji k cizoložství; a každý, kdo si zapuzenou vezme, cizoloží.
Slýchali jste také, že předkům bylo řečeno: ‚Nebudeš křivě přísahat‘ a ‚Své sliby Hospodinu splň.‘ Já vám však říkám, abyste vůbec nepřísahali, ani při nebi, protože to je Boží trůn, ani při zemi, protože to je podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože to je město toho velikého Krále. Nepřísahej ani na svou hlavu. Nemůžeš přece jediný svůj vlas udělat bílým nebo černým. Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od Zlého.
Svatý Pavel nám říká, že pro naše přílišné zapletení do tohoto světa nám musí dávat duchovní mléko, protože hutnou stravu bychom nesnesli. To znamená, že existuje i pevná strava, kterou nepřijímáme, protože nejsme dost čisti. Myslím, že snad každému se stalo, že se setkal s nějakým výrokem a až za spoustu let si uvědomil, jaká moudrost v něm byla, kterou před tím nedokázal rozpoznat. Takových věci je hodně, stačí se podívat do bible a narazíme na jeden výrok za druhým, u kterých se nám skoro určtě ještě může rozevřít jejich smysl. “Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha.” “Bůh stvořil člověka k obrazu svému.” “Z nebe sestoupí nový Jeruzalém.”
Je jasné, že není v našich silách způsobit, abychom rozuměli lépe. Naopak, kdo se příliš pachtí po tom, aby prohlédl tajemství, většinou tomu svojí snahou spíš brání. Neznamená to však, že bychom se měli spokojit s tím, že nám moudrost a tajemství zůstávají skryty. Svatý Pavel praví, že je to naše připoutanost ke světu, která nás činí slepými a duchovně nevyzrálými. A Ježíš nám dává své sladké jho – nejvyšší myslitelné nároky, které ale nemáme nést vlastní silou. Jestliže Starý zákon člověku ukládá, jak se má chovat, Ježíš jde dál a vyostřuje přikázání do roviny myšlenek. Ano, osvobozuje od pedantského, doslovného otročení zákonu, ale ve svojí podstatě nároky na člověka umocňuje. Ne že by tohle Starý zákon vůbec neznal. Tři až čtyři z deseti přikázání (podle toho, jak je číslujeme) se týkají vnitřního života: “V jednoho Boha věřiti budeš.” “Cti otce svého i matku svou.” “Nebudeš dychtit po majetku bližního svého ani po jeho ženě.” A prorok za Hospodina praví: “Nechci oběti, ale milosrdenství.”
Není to tedy nic nového – čistota vnitřního života byla kardinálním požadavkem už ve starozákonní době a Kristus ho dal ještě více do popředí. Nechoď s pravačkou, když tě činí horším člověkem: Utni ji a odhoď! Neúčastni se bohoslužby, když máš nedořešený spor s bližním: Jdi a smiř se s ním. Co se týče toho utínání ruky a vylupování oka, tady je jedna drobnost v symbolické řeči. V Matoušově verzi, kterou jsme dnes četli, jde jmenovitě o pravou ruku a pravé oko. Pravá polovina souvisí s činnou složkou. Často se setkáte s názorem, že na tom přece nemůže být nic špatného, cítit chtíč vůči někomu. Je to pud, který nám byl dán od Boha. Ano, jistě – kdybychom to brali fanaticky a puritánsky, nemohli bychom tolerovat ani třeba erotické umění, akty, všechno bychom museli zničit a spálit, a tohle už jsme se snad jako lidstvo poučili, že není správná cesta. Skutečně není problém nechat se oslovit krásou. Jde o to, jestli v sobě máme popud k činu.
Když se podívám na krásnou ženu, byl bych neznaboh, kdybych neocenil to dokonalé Boží dílo a nevelebil Hospodina za to, jakou krásou mě zahrnuje. Ale pokud pojmu úmysl se k ní intimně přiblížit, aniž bych jí chtěl skutečně nabídnout celého sebe se vším všudy a být jejím mužem… pak cizoložím a není to o nic méně hříšné, když je to jenom v myšlenkách.
Stejně tak mohu milovat třeba alkohol a je to v naprostém pořádku. Mohu být i znalec vína a vínem žít nebo i slivovicí, pořád žádný problém. Ale jakmile se mi vytvoří puzení si dát, i když k tomu není správná a vhodná příležitost, je to špatně, jsem ovládán. Moje pravá ruka mě pohoršuje a Ježíš mi radí to radikálně odhodit za každou cenu.
Myslím, že jedna z největších chyb, kterých se dopouštíme, je, že setrváváme v tom, co už máme odhodit. Ježíš říká, že kdo řekne svému bratrovi “tupče” nebo “blázne”, bude odsouzen. Láska se často dává do protikladu k nenávisti a je jasné, že kdo je prolezlý nenávistí, škodí sobě i svému okolí a je vzdálen Bohu, je to přímo vzor toho, co nechceme být. Ale nenávist vysiluje. Je to silná emoce, která člověka stravuje a odsává mu strašně moc energie. Ale myslet si o někom, že je to tupec nebo blázen, to není ještě nenávist. To nestojí tolik sil, to člověka tolik nezatíží. Není to nenávist, je to spíš pohrdání. Pohrdat někým, to se dá zvládnout velmi dlouhodobě a je to velmi běžné. V tom je pohrdání mnohem záludnější a nebezpečnější než nenávist. Rozežírá člověka vnitřně stejně zhoubně, ale je míň zjevné a míň pozorovatelné. Je to stejné narušení jednoty s bližním – vždyť oba nás stvořil týž Bůh k témuž obrazu svému. Nikdo není bez viny a vše, co se mi na něm nelíbí, je obraz mého vlastního stínu.
Kolikrát jsme v životě někomu ublížili, protože jsme ještě nebyli tak zralí jako teď? Já hodněkrát. Když si vzpomenu na některé věci, které jsem napáchal lidem kolem sebe, až mě mrazí. Dost z těchto ran, které jsem rozdal, zakryl čas, s tím člověkem jsme se usmířili a normálně jsme se pak bavili dál. Ale když jsem našel odvahu a šel za některými z nich a řekl, že si vybavuju, jak hrozně jsem se k nim choval, a že je mi to líto, asi si dokážete představit, jaký kámen ze srdce mi potom spadl, jak mi bylo se mnou samým líp a jaké uzdravení to způsobilo, jak reálného vztahu s druhým, tak vnitřní, pocitové. Tyhle věci můžeme udělat. A často to jsme to neudělali jenom protože prostě to nebylo dost naléhavé. Ale to je iluze. Každé břímě, které s sebou vlečeme, je naléhavě nutné odhodit, jestli nám opravdu jde o království Boží a jestli opravdu stojíme o to, být Kristovými učedníky, neřku-li bratry.
Někdy nejde o to, poprosit o odpuštění, ale naopak druhému říct, zač se na něj zlobím, čím se proti mě provinil, i když už to bylo dávno a i když je ve mně silný hlas, který mi našeptává, že to stejně bude k ničemu, protože on to přece musí vědět. On to vidí celé úplně jinak a když mu otevřu svoje srdce a dám mu ten dar, nahlédnout, čím mi ublížil, buď se i on otevře a usmíříme se a potkáme se ve jménu Kristově a Kristus bude prostřed nás, a nebo mě odmítne, ale já se usmířím s Bohem a ublížení se přemění v soucit. Tak jako tak svoje břímě odhodím a osvobodím se. A kdo z nás po tom netouží, aspoň v hloubi duše?
Máme od Boha obě dvě cesty: Dobro i zlo, život i smrt. Ďábel je chytrý, zlo se umí dokonale maskovat, všechno, co pácháme, nám dokáže obhájit. My ale máme volbu. Můžeme se dát na stranu dobra. A pokud to uděláme teď hned, nekompromisně, dostaneme k tomu sílu od Boha, protože zlo nám nalhává, že jednáme pro sebe, že to by přece udělal každý, že to je přece normální, že to nám přece nikdo nemůže vyčítat. Dobro nám říká jenom: “Ano, je to správné.” Nic neobhajuje, nic nevysvětluje. Jenom se nám nabízí a dává nám sílu.
Protože dobro a zlo, Bůh a Ďábel nejsou sobě rovnými protivníky. Zlo je z tohoto světa a umí v tomto světě dokonale chodit. Dobro není z tohoto světa, ale tento svět přesahuje. Zlo nám všechno slibuje, ale nakonec nás vysaje. Dobro si nás bere, uvaluje na nás absolutní nároky a neslibuje nic, ale nakonec nám dává sílu a život. Dobro vždy zvítězí a zlo má jen do takové míry moc, jak mu Bůh dopouští. A my svojí volbou, komu sloužíme, se můžeme dát do moci zla nebo do moci dobra. Je to volba na každý den. Přeju nám šťastnou ruku.
Facebook