- Skutky 1, 6-14
- další překlady
Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“
Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“
Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. Zatímco se upřeně dívali, jak odchází do nebe, hle, přistoupili k nim dva muži v bílém rouchu a řekli jim: „Co tu stojíte a hledíte k nebi, Galilejci? Tento Ježíš, který od vás byl vzat do nebe, se vrátí právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Tehdy se vrátili do Jeruzaléma od Olivetské hory ležící poblíž města – na vzdálenost sobotní cesty. Když přišli, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali:
Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub (syn Alfeův), Šimon Zélot a Juda (syn Jakubův).
Ti všichni svorně setrvávali v modlitbách společně s ženami i s Ježíšovou matkou Marií a s jeho sourozenci.
- 1. Petrova 5, 6-11
- další překlady
Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší. Všechnu svou starost svěřte jemu, vždyť jemu na vás záleží.
Probuďte se, mějte se na pozoru! Váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá kořist. Postavte se mu jakožto silní ve víře a vězte, že stejné utrpení zakoušejí vaši bratři po celém světě.
Když projdete tímto krátkým utrpením, Bůh veškeré milosti, který vás v Kristu Ježíši povolal do své věčné slávy, vás obnoví, upevní, posílí a ukotví. Jemu náleží moc navěky! Amen.
- Jan 17, 1-11
- další překlady
Když to Ježíš pověděl, zvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla ta chvíle – oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Dal jsi mu právo na všechny lidi, aby všem, které jsi mu svěřil, daroval věčný život. A to je ten věčný život – aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista. Zjevil jsem tvou slávu na zemi; dílo, jež jsi mi svěřil, jsem vykonal. Nyní mě, Otče, uveď k sobě do slávy, kterou jsem u tebe měl předtím, než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a dal jsi je mně. Zachovali tvé slovo a nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, pochází od tebe. Slova, jež jsi mi svěřil, jsem předal jim a oni je přijali. Skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, jež jsi mi dal, neboť jsou tvoji. Všechno mé je tvé, a co je tvé, je mé. Má sláva je v nich. Já už nejsem na světě, ale oni jsou na světě a já jdu k tobě. Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.
Dnes jsme četli, že se máme postavit Ďáblu. Kdo je Ďábel?
Bible nabízí bohatou pluralitu pohledů. Je tu had, který svádí Evu, aby pojedla ze stromu poznání. Je tu Satan, který ponouká Davida, aby uspořádal sčítání lidu a tím zhřešil před tváří Boží. Je tu Satan z knihy Jobovy, který ponouká Hospodina, aby Joba stíhal ranami. Je tu Satan, který pokouší Ježíše na poušti, který ponouká Jidáše, aby zradil.
Ďábel je ten, který svádí z cesty k Bohu.
Zda je to bytost nebo prinicip, je vcelku jedno. Rozhodně Ďábel může působit v nitru člověka, ale taky se může projevit jako bytost, která s člověkem mluví. Není potřeba mu upírat zosobnění a není potřeba ho na osobu redukovat.
Ačkoliv svádí z cesty k Bohu, bylo by mylné domnívat se, že Ďábel je Boží nepřítel. Bůh uvádí v pokušení. Ďábel je Boží stvoření a v Božích službách. Proč tedy Ďábel vůbec je? Protože my jsme tu na to, abychom prošli světem, překonali ho a vědomě se spojili s Bohem. Kdyby nás svět nemámil, nelákal, nepohlcoval, nezůstali bychom tu a nemohli bychom jím projít. Princip, který nás svádí k víře, že tento svět je jedinou skutečností, je nezbytný. Protože kdybychom si byli celou dobu plně vědomi svojí božské podstaty, prostě bychom tady v tomto slzavém údolí v palčivém pocitu oddělenosti nikdy nezůstali. Nestálo by nám za to tady být a ukončili bychom svůj tělesný život.
I člověk, který uznává, že naplnění je v Bohu a že tento svět je jen přelud, je instinktivně držen v těle. Nemůže prostě přestat dýchat, i když to by bylo zdaleka nejjednodušší cestou, jak ukončit život. Vůle zůstat tělesně naživu je tak nesmírná, že překoná každé přesvědčení. Prostě se nadechnete, ať se vám to líbí nebo ne.
A je to tak v pořádku. To ještě nic ďábelského není. Jenom pokud se člověk s tímto principem ztotožňuje i když už je připraven ho přerůst a opustit, tehdy se tento princip stává ďábelským. Ďábel je tedy to, co nás svádí a nutí zůstat tam, kde jsme, i když už jsme připraveni pokročit dál.
Tím nechci říct, že by Ďábel byl jenom nějaký abstraktní princip. Jeho hrůza je ještě naléhavější, než to popisují svědectví Bible a světců. Chci jen říct, že jeho přítomnost ve světě je naprosto v souladu s Božím řízením a Boží milostí a všechno dává smysl.
Jak se máme Ďáblu vzepřít? Vlastní silou to nejde, Ďábel je silnější. Vždy nás předčí silou, inteligencí, argumenty.
Člověk si třeba myslí, že bojuje s ďáblem, když odpírá hříchu. Nepodléhat hříšným sklonům je jistě dobré. Přinejmenším nás to kultivuje. Ovšem nesmí se u toho zůstat. Když se člověk zaměstnává tím, že bojuje se svými hříšnými sklony, může se mu stát, že si začne na tom zakládat. Začne svůj boj s hříchem považovat za svoji ctnost a už ho Ďábel polapil tím, čím si myslel, že proti němu bojuje.
Já se přiznám, že mi připadá občas trochu nešťastné, jak si jako křesťani pořád připomínáme svoje hříchy. Ne že bych měl něco proti tomu uznat a vyznat svoji hříšnost, pravdivě a upřímně. A ne že bych byl neuznával, že hříšní jsme a že máme co vyznávat. Ale připadá mi, že tím, jak si programově připomínáme svoje hříchy, tak si je přivlastňujeme a poutáme se k nim. Já si myslím, že před přijímáním a před spaním spíš než si do mysli přivolávat seznam hříchů, kterých jsem se stihl dopustit, bych měl od toho, co jsem pokazil, ale i od toho, co se mi povedlo, prostě odstoupit. Švihnout s tím pomyslně o zem a dát to Bohu i se sebou celým, ať si se mnou udělá, co uzná za vhodné. Prostě se se svými hříchy ani se svými zásluhami neztotožňovat a nezabývat se jimi.
Ale je i druhá strana mince a to je ta, že člověk často si je svých hříchů tak nějak napůl vědom, ale vlastně tomu nevěnuje moc pozornost nebo si myslí, že to stejně nezmění, a setrvává v tom. Velmi často třeba v neodpuštění. Nebo v urážce a podobně. Tady vyznání považuju za důležité, ale mělo by proběhnout i s reálnou nápravou. A když to nedokážu, tak s prosbou o to, abych to dokázal.
Je ještě jeden směr, ze kterého nás Ďábel velmi rád a hromadně a úspěšně oslovuje a láká. A tou je uvězněnost ve zvycích. Všichni jsme jen z malého zlomku sami sebou a z naprosté většiny jsme ve vleku svých zranění z dětství, ve vleku rolí, které jsme zvyklí hrát. Ďábel je pro nás v postavení, které máme, v majetku, ve stereotypech.
Nejde ale říct, že se každý má vzdát majetku. Každý je v jiné pozici, v jiné vývojové fázi. Každý potřebuje něco jiného. Když uděláme z oproštění se od majetku, postavení a stereotypů univerzální návod na správný život, dojdeme do extrému nějakého možná hippie nebo možná asketických mnichů. Těm by se Ďábel zase mohl projevovat jako zalíbení v životním stylu, který vedou a v tom, jak jsou lepší než běžní lidé. Například.
Pro nás, jak nás nahlížím, je však vymanění ze zajetí konvencí a zvyků prvotní. Odepření Ďáblu je pro nás vyjet ze zaběhaných kolejí, a udělat něco jinak. A to neznamená, že se musím sbalit a jet na Kanáry, když mě tady třeba někdo potřebuje. Ale můžu třeba říct pravdu, kterou jsem si myslel, že druhá strana ví nebo že to nemá cenu. Nebo můžu jen začít vědomě dýchat, právě teď. Zaposlouchat se do svého srdce a udělat to, co cítím, že je správné.
Ďábel řve a je snadné ho slyšet. Bůh mluví potichounku a slyšíme ho jen, když se úplně ztišíme a posloucháme ve stavu klidu. Ale když tento tenounký Boží hlásek poslechneme, on příště promluví srozumitelněji.
Ježíš se nemodlí za svět, ale za ty, které mu Bůh dal. Tento svět není zlý, není ďábelský. Svět je dějiště spásy. Je to místo, kde žijeme, abychom šli k Bohu. Tady můžeme Boha poznávat. V těle, ve světě. Ďábelství nastává tehdy, když člověk žije pro tento svět. Když se z prostředku dělá účel. Svět je prostě jenom divadlo, kulisa, tréningový plac, kde se si zakoušíme pocit oddělenosti, abychom mohli vědomě, ne automaticky milovat.
Proto se Ježíš nemodlí za svět. Svět je tady a zůstane tady, ale my jím máme projít k Bohu. A my máme svoji část, která je z tohoto světa, a svět nás neustále přesvědčuje, že to je to jediné, co skutečně existuje, a že je to to jediné, na čem záleží. A máme taky svoji věčnou část, která se naopak do našeho vědomí nedere. Ale která je jediná opravdu skutečná a kvůli které stojí za to žít. Pro tu žít, z tou se ztotožnit znamená vzepřít se Ďáblu. Protože když to uděláme, plníme Boží vůli a naplňujeme smysl svého života. Pak můžeme směle říct: “Když je Bůh s námi, kdo je proti nám?” a “Smrti, kde je tvůj osten?”
Facebook