Žráč a pijan – CČSH Třebíč

Ozeáš 5, 15 – 6, 6: další překlady
Vrátím se zpět do svého doupěte,
dokud jim jejich vina nedojde
a nezačnou znovu hledat mě.
Tehdy pak ve svých úzkostech
mě budou hledat horlivě.
„Pojďme se vrátit k Hospodinu!
On nás ranil a on uzdraví,
udeřil a také ošetří.
Po dvou dnech nám život navrátí,
třetího dne nás znovu postaví,
abychom před ním mohli žít,
abychom Hospodina znali
a znát ho chtěli stále víc.
On se objeví tak jistě jako svítání,
přijde k nám jako průtrž na podzim,
jak jarní déšť, jenž zemi zavlaží.“

Co mám s tebou, Efraime, dělat?
Co s tebou, Judo, udělat?
Vaše láska je jako ranní mlha,
jak rosa, jež zrána vyprchá!
Proto jsem vás otesával skrze proroky,
ubíjel jsem vás svými výroky,
aby mé úsudky jak světlo zářily.
Chci totiž lásku, nikoli oběti,
poznání Boha spíš než zápaly.

Římanům 4, 13-25: další překlady
Když se Abrahamovi a jeho semeni dostalo zaslíbení, že mu bude patřit svět, nebylo to na základě Zákona, ale na základě spravedlnosti z víry. Kdyby jeho dědici měli být lidé Zákona, byla by ta víra zmařena a zaslíbení zrušeno. Zákon přináší hněv; vždyť kde není Zákon, není přestupek.
Zaslíbení tedy vychází z víry, aby se řídilo milostí, aby bylo zaručeno všemu semeni – nejen stoupencům Zákona, ale také následovníkům Abrahamovy víry. Ten je otcem nás všech (jak je psáno: „Učinil jsem tě otcem mnohých národů“) před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, aby byly.
V naději proti vší naději Abraham uvěřil, že bude otcem mnohých národů; bylo mu totiž řečeno: „Tak početné bude tvé símě.“ I když mu bylo skoro sto let, neochaboval ve víře při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna. Nepochyboval nevěřícně o Božím zaslíbení, ale posílil se ve víře, a tak vzdal slávu Bohu. Byl totiž přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, dokáže i splnit, a právě to „mu bylo počítáno za spravedlnost.“
Že mu to „bylo počítáno“ však není napsáno jen kvůli němu, ale také kvůli nám, jimž má být počítáno, že věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše. On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Matouš 9, 9-26: další překlady
Cestou odtud Ježíš uviděl člověka jménem Matouš, jak sedí v celnici. Řekl mu: „Pojď za mnou,“ a on vstal a šel za ním. Když pak Ježíš stoloval v jeho domě, přišlo tam mnoho výběrčích daní a různých hříšníků a stolovali s Ježíšem a jeho učedníky.
Uviděli to farizeové a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš mistr jí s výběrčími daní a hříšníky?“
Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.‘ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“
Potom k němu přišli učedníci Jana Křtitele. „Jak to, že my a farizeové se postíme často, ale tvoji učedníci se nepostí?“ ptali se.
Ježíš jim odpověděl: „Mohou ženichovi přátelé truchlit, dokud je ženich ještě s nimi? Přijdou dny, kdy jim bude ženich vzat, a tehdy se budou postit.
Nikdo nepřišívá na starý plášť záplatu z nové látky. Taková výplň odtrhne i kus roucha a díra bude ještě horší. Také se nelije nové víno do starých měchů. Jinak se měchy roztrhnou, víno se rozlije a měchy se zničí. Nové víno se lije do nových měchů, a tak se obojí zachová.“ Zatímco k nim takto mluvil, náhle k němu přistoupil představený synagogy a klaněl se mu se slovy: „Moje dcera právě zemřela. Pojď ale, vlož na ni ruku, a bude žít!“
Ježíš tedy vstal a šel za ním a jeho učedníci také. Náhle se zezadu přiblížila žena, která dvanáct let trpěla krvácením, a dotkla se cípu jeho roucha. Řekla si totiž: „Jestli se jen dotknu jeho roucha, budu uzdravena.“
Ježíš se otočil, a když ji uviděl, řekl: „Hlavu vzhůru, dcero. Tvá víra tě uzdravila.“ A od té chvíle byla zdravá.
Když Ježíš dorazil k domu představeného synagogy a uviděl hudebníky a hlučný zástup kvílících, řekl: „Odejděte! Ta dívka neumřela, jenom spí.“ Jen se mu ale vysmívali. Když byl zástup konečně pryč, Ježíš vešel dovnitř, vzal ji za ruku a ta dívka vstala. Zpráva o tom se roznesla po celé zemi.

Náš Pán chce milosrdenství, ne oběti. Je to výrok Hospodinův ústy proroka Ozeáše a je to výrok, který citoval Ježíš. Oběť je tady myšlena ve smyslu přinášení obětních darů na oltář, vlastně něco jako dávání desátků, placení církevní daně. Neříká se tím, že by Boha nezajímalo, jakou oběť člověk přinese ve smyslu, když pro něco nebo pro někoho obětuje. Obětovat něco a obětovat sebe, to jsou úplně různé věci. Obětovat něco má taky svůj velký význam. Když chce člověk něčeho dosáhnout, já nevím, třeba založit firmu, tak pro to někdy musí něco obětovat, třeba chození do hospody. Založit firmu je světský cíl, je to něco konečného, takže tam konečná oběť má smysl a může stačit. Ale stát se Božím člověkem, to je nekonečná hodnota, tam člověk musí obětovat nekonečno: sám sebe celého, protože člověk, ač se tak nepoznává, nekonečný je.

Ale Hospodin říká, že oběti nechce, takže jsem trochu odbočil. Ne oběti, ano milosrdenství. Nejde o formální plnění příkazů, ale o ducha, o vnitřní nastavení. A co víc: Ježíš ty příkazy výslovně porušuje! Na Ježíše sáhla cizí žena a on jí požehnal a šel dál, přitom to bylo něco, co ho rituálně totálně znečistilo a správně se měl jít očistit. On jí s hříšníky, což je pro Žida porušení Božího přikázání. Myslím si, že je dost důležité si uvědomit, co za člověka Ježíš byl. Když mu jeho odpůrci vyčítali, že je žráč a pijan, když udělal zázrak, aby bylo na svatbě co pít, když mu učedníci potvrdili, že jim s ním opravdu vůbec nic nechybělo. Mějme na paměti, koho máme za vzor, jak si dopřával, jak dopřával ostatním. Není to samozřejmě jediná ani hlavní charakteristika Ježíšova, protože všechno, i ty spářky, dělal striktně a zásadně, aby vedl lidi k Bohu. Nicméně ten fakt, že se nejen chodil modlit do ústraní, ale i že se uměl poctivě radovat s ostatníma, a že se vůbec nezdráhal porušovat pravidla, když to bylo pro dobrou věc, bychom měli mít na paměti, když si děláme obraz o tom, koho máme za vzor.

Proč tedy tolik lidí, kteří Krista hlásají a vyznávají, kladou takový důraz na ctnostný život, odříkání a čistotu ve všech možných slova smyslech? Protože svoboda, kterou provozoval Ježíš, vyžaduje vnitřní zralost. Je tu jeden obrovský problém a tím je racionalizace. Naše mysl nám dokáže vymyslet vždycky skvělé důvody, proč to či ono můžeme nebo nemusíme, i když správné by bylo učinit opak. Tady jsou striktní pravidla dobrá tím, že jsou neprůstřelná, nebo aspoň ne tak snadno průstřelná, jako zachovávání ducha. Když začnu provozovat životní styl takový, aby i mě jako Pána začali nazývat žráčem a pijanem, a porušovat pravidla, pak i když si řeknu, že to budu dělat jen jako prostředek pro hledání Království Božího, moje mysl začne velmi umně tvořit cestičky k tomu, abych si ulevoval tam, kde si ulevovat nemám a abych se zabydlel v tom, co mám opustit. Zalíbí se mi v požitcích a volnosti, a když pak pro Království Boží bude rozhodně dobré, abych brzo ráno vstal, modlil se, pracoval, udělal něco pro druhé a pak šel brzo spát, mysl mi předloží skvělé důvody, proč si přispat, pustit si telku a dát si panáka.

Tohle přesně je Satan, pokušitel. Naše vynalézavá mysl, která může být nejlepším pomocníkem na cestě, ale jak se nekultivuje, je z ní ďábel. Není náhodou, že Ježíš mluví k Židům, kteří už po staletí byli zvyklí striktně dodržovat velmi svazující přikázání. On tu svobodu nabízí vycepovaným lidem. Pokud byste mi chtěli nabídnout, že např. svatý Pavel trvá na tom, že Ježíš přišel ke všem lidem, nejen k Židům, tak vám opáčím, že on ale v listu Římanům jasně uvádí, že mluví o pohanech, kteří dodržují Zákon ze své přirozenosti, i když jim nebyl dán od Mojžíše, a to tím, že dělají, co je dobré. A že mluví o ospravedlnění z víry a ne ze skutků? Ale co to je za skutky, ze kterých není ospravedlnění? Je to formální plnění příkazů. A co je to za víru, ze které je ospravedlnění? Je to taková víra, že člověk poslechne, co mu Bůh říká. Abraham uvěřil, sbalil se a šel. Vůbec to nebylo o tom, že by třeba jen vyznal víru slovně.

Křesťanství s tou svobodou a tím snoubením protikladů je podle mě a nejen podle mě naprosto nejdokonalejším systémem masově použitelné cesty k Bohu. Většina lidí ale na něho nebyla připravená, takže se křesťanství provozovalo parchantsky. Proto taky vznikl islám, protože křesťanství se v Byzanci vyznávalo nedokonale. Ostatní národy, v tomto případě Arabové, byli utlačováni a nebylo s nimi jednáno jako se sobě rovnými, ačkoliv přijali křesťanství, mravnost byla v úpadku, zkrátka o nějakém skutečném následování Krista šlo mluvit ve výjimečných případech, ne masově. Takže když pak prorok Muhamad začal razit jednoduché náboženství bez sporů o tom, jestli Ježíš je podstatou roven Bohu a jestli je potřeba vyznávat Ducha svatého jako Boha a jestli Panna Maria je bohorodička a bez nutnosti věcem skutečně rozumět, a kde stačí 1) vyznat, že je jediný Bůh s jedním prorokem, 2) postít se v ramadánu, 3) dávat almužny, 4) jednou za život jet do Mekky a 5) 5x denně se modlit, tak to pak mohlo mít obrovský úspěch.

Je to nesmírná ironie, že náboženství s dokonale propracovaným systémem pravidel, která vedou k Bohu asi nejlíp, jak nějaký systém pravidel vůbec může vést, ze sebe vyplodí náboženství, které jde k podstatě, k duchu a pravidla překoná, a na základě jeho špatného praktikování vznikne náboženství, která má ten systém pravidel v porovnání s judaismem jak pro tříleté děti. Jako by Ježíš mluvil k nesprávným lidem, jako by přišel ve špatnou dobu, jako by se někde stala chyba. Ale ne, pro těch pár, co to pochopili správně, a skrz Ježíše realizovali Boha, pro ně to všechno bylo a pro ně to stálo za to. My hlavně hleďme se k té hrstce připojit, protože o to jediné v životě a na světě jde.

Striktně dodržovat pravidla a tím se cepovat, to je dobrá příprava, ale je to jenom příprava. A být ve svobodě, ale nestát na vnitřní disciplíně, je cesta bokem. To, že Ježíš nám je příkladem absolutní svobody, je patrné z dnešního úryvku. Že je nám příkladem absolutní poslušnosti, je patrné z toho, že z Otcovy vůle šel dobrovolně na kříž. Jsem moc rád, že mohu být v církvi, která má v základních principech autoritu Ducha Kristova a ne nějaká rigidní pravidla. Být disciplinovaný ze svobodného rozhodnutí je o tolik sladší než něco muset! Nakládat se svobodou tak, aby člověk skutečně svobodným a radostným zůstal, a přitom aby se rozvíjel k dobru, to je ta úzká cesta, kterou Kristus doporučuje. Díky Bohu, že se na ní můžeme potkat.