Tma – CČSH Třebíč

Izajáš 64, 1-9: další překlady
Jako když oheň zapálí roští
a vodu v hrnci uvaří,
tak ať tví nepřátelé tvé jméno poznají,
ať se před tebou třesou národy!
Jako když jsi konal své nečekané divy –
sestoupils a před tebou se hory roztřásly!

Od věků nikdy nikdo neslyšel,
nikdo svým okem neviděl,
že by nějaký Bůh kromě tebe
tak jednal s těmi, kdo čekají na něj.
Zastáváš se těch, kdo rádi žijí správně,
kdo na tvých cestách myslí na tebe.

Hle, rozlítil ses, že jsme stále hřešili.
Můžeme snad být spaseni?
Všichni jsme jako někdo nečistý,
všechna naše spravedlnost
jak hadry té, jež krvácí.
Všichni vadneme jako list,
jako vichrem unášeni svými vinami.
Nikdo tvé jméno nevzývá,
nikdo se neprobouzí, po tobě nesahá,
když jsi před námi skryl svou tvář
a našim vinám nás vydal napospas.

Ty jsi však, Hospodine, Otec náš,
my hlína jsme a ty Tvůrce náš,
tvá ruka nás všechny uhnětla.
Nehněvej se, Hospodine, přespříliš,
nevzpomínej navěky na náš hřích.
Prosíme tě, už na nás pohlédni –
my všichni jsme tvůj lid!

Tvá svatá města jsou zpustošena,
ze Sionu je pustina,
Jeruzalém leží v sutinách.

1. Korintským 1, 3-9: další překlady
Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Stále za vás děkuji svému Bohu, totiž za to, jaké Boží milosti se vám dostalo v Kristu Ježíši: byli jste v něm obohaceni v každém ohledu, každým slovem a veškerým poznáním. Kristovo svědectví je mezi vámi tak pevně ustaveno, že nemáte nedostatek v žádném daru, zatímco očekáváte zjevení našeho Pána Ježíše Krista. Ten vás bude posilovat až do konce, aby vám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout. Bůh je věrný. On sám vás povolal ke společenství se svým Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem!

Marek 13, 24-37: další překlady
„Ve dnech po onom soužení
‚slunce se zatmí
a měsíc nevydá světlo,
hvězdy budou padat z nebe
a nebeské mocnosti se zachvějí.‘

Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblacích s velikou mocí a slávou. Pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od nejzazšího konce země po nejzazší konec nebe.
Poučte se od fíkovníku tímto podobenstvím: Když jeho větve konečně začnou rašit a nasazovat listí, víte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, jak se dějí tyto věci, vězte, že je blízko, že už je ve dveřích! Amen, říkám vám, že toto pokolení nepomine, než se to všechno stane. Nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Ten den a hodinu však nikdo nezná – ani andělé v nebi, ani Syn, jedině Otec. Dávejte pozor, bděte. Nevíte totiž, kdy ten čas přijde. Je to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. Co říkám vám, říkám všem: Bděte.“

Díval jsem se tak z okna a pozoroval vločky, jak padají na zem. Moje milá mi řekla, že jsou jako lidi, a navedla mě, abych si všímal toho, jak se spolu rojí, jaké spolu tvoří vztahy. Ten pohled mě vtáhl a opravdu jsem nás v těch vločkách viděl. Kolik těch vloček bylo! Zdálky vypadaly všechny stejně, ale zblízka každá jedinečná. Napadlo mě, že vlastně k lidem je tak úplně přirovnat nemůžeme, protože my se spolu protínáme a pocházíme jeden z druhého, zatímco každá ta vločka si padá sama. Dáváme život jeden druhému z generace na generaci, zatímco žádná sněhová vločka nedá vzniknout jiné. Ale pak mi došlo, že to naopak symbolicky sedí, až člověku trne. Tělesně pocházíme z rodičů, ale ve skutečnosti padáme všichni z téhož nebe. A že se protínáme a setkáváme na rozdíl od sněhových vloček? Navenek taky ano, ale ve skutečnosti máme každý svoji sféru samoty, do které nikdy nikoho nepustíme. V určité hloubce svojí duše jsme pořád vždycky sami.

Začínají se blížit Vánoce, máme první adventní neděli. Advent je už tradičně trochu rozpolcený čas, kdy víme, že ve skutečnosti by to mělo být o zklidnění, společném čase s nejbližšími, a o přípravě k niternému prožití Kristova zrození v našich srdcích, ale zároveň to je čas horečného shánění dárků, nakupování, uklízení, pečení, vaření, příprav a plánování, aby se do termínu všechno stihlo. Já osobně jsem spíš odpůrce předvánočního shonu a radši bych to všechno odboural, zrušil povinné dárky a spokojil se s vánočním Kubou místo cukroví, kapra a bramborového salátu, ale chápu, že můj názor je tady právě jen můj názor a nic víc než to. Ostatně dá se v předvánočních přípravách vidět a prožívat i narovnávání stezek Páně. Cest je mnoho, ať každý jde tou svojí.

Dobrým klíčem je harmonie a vyváženost. Jestliže bereme Vánoce jako narození Krista a advent jako přípravu k němu, pak předvánoční shon je symbolem našeho podílu na celé události, naše ztišení je symbolem vyklizení prostoru Božímu zásahu a samotný zimní slunovrat, radost ze sdílení a z dárků jsou symbolem samotného Božího zrození. A i když tedy připustím, že všechno to nakupování a honění se k adventu patří, pak přece jenom vyklidit pole Bohu a nechat jeho, aby učinil svůj zázrak, je nekonečněkrát důležitější, než co král Já první pro to všechno udělám.

Klidně se hoňme a přistupujme na tu hru, že do termínu čtyřiadvacátého musí být doma čisto, vyzdobeno, navařeno, napečeno a pro každého zabalený dárek po stromečkem. Ale aby to nebylo prázdné honění si vlastního… plánu, ale aby to byl skutečný advent, tak tímhle tanečkem nikdy, za žádnou cenu nenechme vytlačit ani z jediného dne spočinutí v tom, co skutečně je. Protože co teď je? Někdy je sníh, někdy se honí vločky vzduchem a ukazují nám, že tím shonem dolů se jen blíží vlastnímu pádu. Je zima. Ta nás vede ne ven, ale dovnitř. Zalézt si domů a hřát se. A to je symbol. Jsme zváni k tomu, zalézt si k sobě, dovnitř, do svého nitra a tam pookřát. Neobracet se tolik ven, do činností, do vzruchů, do světa. Není jen zima. Je tma. Je hodně tmy, kterou si zakrýváme elektřinou, abychom ji neviděli a nepřekážela nám ve zmíněném nakupování a dalších marnostech.

V té tmě je advent. Waldorfský školní rok toto období označuje jako období světel. Zdá se to trochu paradoxní, protože ta světla, která svítí, jsou naším výtvorem, ale od přírody je tma. Ale má to hlubší smysl, protože tma venku je právě příležitostí, aby se rozsvítilo a zazářilo naše vnitřní světlo. Ta tma, která venku panuje až na těch pár hodin kolem poledne, je živnou půdou pro Kristův příchod. Do ní když se ponoříme, začnou z nás vycházet věci, které nám Krista zakrývají a vytlačují: křivdy, strachy, bolest. Ale taky věci, které v sobě chováme jako neobjevené poklady, a které naopak malinkého narozeného Krista v nás mohou živit jako mateřské mléko: Vyznání se druhým s věcmi, které jsem jim a třeba ani sobě nikdy neřekl. Poznání, že ten druhý je jako já. Odvaha pohlédnout sobě a blízkým do očí.

To jsou věci, které teď v sobě můžeme nalézat lépe než kdy jindy. Jen si zhasněme, vypněme televizi a nechme se pohltit tmou a tichem. Je to tak snadné a zároveň až děsivé. Ale tohle je advent a ne shánění vánočních dárků. Tohle je příprava, která nám umožní, abychom tu svoji sféru samoty mohli zúžit a pozvat blízkého člověka blíž k sobě, víc do sebe. Pozvat blízkého člověka do svojí hlubiny a tím tam pozvat Boha. Tohle nás od těch sněhových vloček odlišuje, že my tu svoji samotu můžeme nechat narušit. A tohle jde donekonečna, protože my jsme nekoneční.